Martin Frič před okupací: Rozdělí-li se národ na kasty, nastane neštěstí. Od smrti velkého režiséra uplynulo 55 let
Krátce po okupaci Československa zemřel 26. srpna 1968 Martin Frič, režisér tak legendárních filmů, jako jsou Cesta do hlubin študákovy duše, Kristian, Škola základ života, Císařův pekař – Pekařův císař, Eva tropí hlouposti nebo Anton Špelec, ostrostřelec. Přinášíme vzpomínky Vladimíra Bystrova, tehdy tiskového tajemníka Filmového studia Barrandov, na tu dobu, Fričovu pracovnu i jeho poslední dny. Text vyšel ve speciálu Reflexu Tajemství Barrandova.
„Obyčejný ajnclík s oknem s výhledem na nádvoří mezi ateliéry, psací stůl, pohovka, umyvadlo, věšák, skříň se spoustou scénářů natočených i nikdy nenatočených filmů, na stěnách fotografie z natáčení, kresby od přátel, různé diplomy, přímo nad psacím stolem nevelký Langhansův portrét Fričovy manželky Suzanne Marwille, na stole popelník a v rohu u okna květiny.“ Tak vzpomínal můj otec Vladimír Bystrov, někdejší tiskový tajemník Filmového studia Barrandov (a mnohem později člen první redakce časopisu Reflex), na pracovnu legendárního režiséra Martina „Mac“ Friče, s nímž se mezi lety 1965 a 1968 často potkával, protože sídlili ve stejném patře.
Fričova místnůstka byla vlastně šatna, na kterou měl právo každý režisér, když právě natáčel. Ale pouze tento nestor českého filmu měl v ateliérech stálou pracovnu – uvádí otec ve svých (bohužel nedokončených) pamětech. „Po válce se přestěhovala do nových hal, hned vedle ředitelské chodby. Ta měřila asi třicet metrů a moje kancelář byla až na jejím konci, za vchodem do sekretariátu a dlouhou stěnou zasedačky. Dál byla chodba přehrazena dveřmi a za nimi pokračovala místnostmi pro natáčecí štáby a obyčejnými šatnami. Používat ředitelskou chodbu jako průchozí se nevidělo rádo. Jen Martin Frič, kterému po léta nepřetržitě patřila první šatna zkraje, k ní suverénně procházel přes ředitelský úsek.“
Po smrti režisérovy ženy, prvorepublikové herečky Suzanne Marwille (vlastním jménem Marta Schölerová), se barrandovská zašívárna stala Fričovi druhým domovem. Přicházel sem denně, i kdyby jen na pár hodin, ze své funkcionalistické vily v Praze-Hodkovičkách, kde na něj všechno padalo. Samotu a deziluzi z vývoje „světlých zítřků“ řešil alkoholem, ale umělecky vyřízený nebyl. Ačkoliv gró jeho tvorby leží v geniálních veselohrách s Vlastou Burianem z počátku třicátých let (To neznáte Hadimršku, Anton Špelec ostrostřelec), ve filmech s Voskovcem a Werichem (Hej rup!, Svět patří nám) či v šarmantních bijácích s Oldřichem Novým (Kristian, Hotel Modrá hvězda), v šedesátých letech se jako tvůrce znovu vzchopil a natočil jeden ze svých nejpůsobivějších filmů, historické drama Hvězda zvaná Pelyněk s nezapomenutelným výkonem Jiřiny Bohdalové v hlavní – pro ni netypické – úloze zpěvačky a tanečnice Tonky.
Byl to Fričův jedenaosmdesátý film. Psal se rok 1964, Suzanne Marwille mu zemřela o dva roky dříve. V šestašedesátém se „Mac“ vrátil dalším skvělým dílem – to když se ujal režie filmu Lidé z maringotek podle povídek Eduarda Basse. V hlavní roli zazářil energický Jan Tříska. Posledním snímkem Martina Friče byla komedie s Jiřím Sovákem Nejlepší ženská mého života, k níž psal scénář Jaroslav Dietl. Pak přišel 21. srpen 1968.
Osamělý tank
„Natáčel jsem právě film Třináctá komnata podle románu Vladimíra Neff a,“ vybavoval si ony chvíle v knize Paměti aneb Moje filmové 100letí další, byť mnohem rozporuplnější velikán českého filmu, Otakar Vávra. „Když jsem dělal dokončovací práce, zazvonil ve čtyři hodiny ráno telefon a Vladimír Bystrov z tiskového oddělení studia mi oznámil, že Rusové jsou tady. Přepadli nás. Spěchal, protože obtelefonovával všechny filmaře z Barrandova. Pustil jsem rádio. Byli jsme zděšeni.“
Mimochodem, mému otci tu zprávu zatelefonoval nedávno zesnulý překladatel (a první polistopadový primátor Prahy) Jaroslav Kořán. Táta ihned žhavil drát. Jako prvnímu se dovolal řediteli filmového studia Vlastimilu Harnachovi, jenž mu řekl, že už je na cestě „na kopec“. „Snažil jsem se zavolat každému, kdo se dal sehnat, dát mu na vědomí, že jedeme na Barrandov, chránit ho před nebezpečím.“ Potom naházel do aktovky nějaké prádlo, holicí strojek a v půl třetí ráno také vyrazil směr barrandovské ateliéry.
„Ulice byly liduprázdné. Všude v oknech byla tma. Lidé buď pokojně spali, nebo vyděšeně seděli u rozhlasových přijímačů a báli se rozsvítit. Občas projížděla ojedinělá auta a netrvalo dlouho, jel kolem taxík. (...) Cestou nad námi každou chvíli docela nízko přeletělo letadlo s blikajícími pozičními světly, mířící na ruzyňské letiště. Řidič se pokaždé přikrčil, jako kdyby projížděl frontovou linií. Měl asi zkušenosti z války. (...) Na Kříženeckého náměstí před studiem bylo prázdno a ticho.Vjezdová brána byla uzavřena a strážný ve zhasnuté vrátnici si na rozdíl od jiných dnů připjal opasek s pistolí. Když jsem zastavil před hlavním vchodem, rozsvítila se žárovka nade dveřmi a přišel mi odemknout vrátný pan Zounek, rovněž ozbrojený pistolí. Poznal mne a hned za mnou zase zamkl a zhasl.“
Vladimír Bystrov zamířil do své kanceláře. „V ranním svítání byla chodba temná a opuštěná. Jen občas kolem proběhl spěchající produkční. Telefonovat ven jsme mohli, ale dovolat se nám dalo jen na přímé linky, v centrále samozřejmě nikdo nebyl. Vyzvedl jsem si klíče, abych se mohl dostat alespoň k dálnopisu. Byla tam spousta zpráv od různých odesilatelů. A všichni se sháněli po informacích, co se kde děje. Zprostředkoval jsem předání pár zpráv do četky, tam jsem se dostal do zahraničního zpravodajství a pak jsem poslal na různé adresy zprávy o nás. Že je na Barrandově zatím klid a samozřejmě nikdo nic nenatáčí a zároveň jsem připojoval naše podpisy pod protestní prohlášení a výzvy adresované okupantům – tak, jak je dálnopis postupně přinášel.“
V dopoledních hodinách nového dne se na náměstí před ateliéry zjevil osamělý sovětský tank. „Zastavil s hlavní namířenou na vrátnici a rozhostilo se ticho. Když se nějakou chvíli nic nedělo, vydalo se několik lidí vysondovat, o co jde. Z poklopu tanku vylezl vojáček, jemuž se snažili vysvětlit nesmyslnost příjezdu vojsk a že tady se jenom natáčejí filmy a teď tu nikdo není. Pak pokrčili rameny, vrátili se do kukaně vrátného Zounka a čekali, co bude dál. Po několika hodinách se tank otočil a s rachotem zase odjel dolů do města.“
Nebojácná básnířka
Mezitím se Barrandov začal plnit lidmi ochotnými riskovat pro dobrou věc. „Nevím už kdy, možná ještě v noci se na Barrandově objevili někteří mladší kameramani a režiséři. Přijížděli na motorkách, na kolech, používali západní bránu, která byla stranou pozornosti. Sháněli se po ručních kamerách a znovu rychle odjížděli natáčet dění v ulicích okupované Prahy. S natočeným materiálem se potom snažili co nejdříve vrátit a v nové budově filmových laboratoří už byli očekáváni a okamžitě se začalo se zpracováváním. Na práce dohlížel osobně ředitel laboratoří a krabice s hotovými kopiemi se dobrovolnými kurýry bezodkladně dopravovaly na ambasády západních zemí a další místa.“
Přibližně v té době Filmové studio Barrandov poskytlo dočasné přístřeší skupině redaktorů Literárních novin, jejichž redakci obsadili sovětští vojáci. „O příchodu kolegů z Literárek neměl nikdo vědět, kromě náměstka Kováře, který jim vybavil několik šaten za ředitelskou chodbou lehátky a dekami, zajistil rozmnožovací stroj, papír, přímou telefonní linku a nezbytné potraviny pro redaktory,“ vysvětluje otec ve svých poznámkách.
„Přišli západní branou, rychle jsme proběhli zezadu do nových hal a do jejich útočiště. Pokud vím, vydali asi dvě nebo tři čísla, balíky s rozmnoženými výtisky okamžitě sami odnášeli z areálu ven. Ovšem nic se nedalo úplně utajit a hned následující ráno zaklepala na dveře mé kanceláře Inka Machulková, beatnická básnířka, kterou jsem znal z Violy, jestli se nemýlím, přivydělávala si tenkrát na Barrandově jako uklízečka, a prosila, abych kolegům z Literárek dal její básničku, což jsem rád udělal. V sobotu ráno ilegální miniredakce opustila studio stejně nenápadně, jak do něj před několika desítkami hodin přišla.“ Tehdy už okupanti dole ve městě obsadili většinu strategických míst. „Od soboty zase jezdily tramvaje i autobusy a lidé se chystali, že se v pondělí vrátí do práce. V neděli večer se ředitel Harnach rozhodl naši pohotovost ve studiu ukončit.“
Pohřeb bez parády
„Měli bychom se zamyslet nad tím, jak se co nejrychleji domluvit s dělníky, rolníky, s pracujícími všech vrstev,“ snažil se režisér Martin Frič uvěřit v lepší socialistický model ještě v březnu 1968, kdy poskytl Vladimíru Bystrovovi velké interview pro deník Svobodné slovo. „Považuji za náš nejdůležitější úkol dát co nejrychleji do pořádku umělou mezeru, která byla vytvořena mezi inteligencí a ostatními lidmi. Protože rozdělí-li se národ na kasty, pak nastane neštěstí. Sám osobně jsem ochoten jezdit do továren, přednášet, ukazovat filmy, prokazovat všechnu dobrou vůli.“
S příjezdem „spřátelených“ armád však byla jeho dobrá vůle vyčerpána. Když přišli Rusové, nacházel se podle jedněch ve své vile a podle jiných ve špitále. Do týdne se rozkřiklo, že Martin Frič zemřel. Pověst praví, že nesměl pít, a když dorazila „bratrská pomoc“, otevřel si „na oslavu“ láhev koňaku – svou poslední. Což ovšem popřela režisérova nevlastní dcera Marta Fričová, jež tvrdila, že 21. srpna byl už její otec v nemocnici, kde umíral na rakovinu. Tak či tak, Fričovo úmrtí pět dní po invazi se stalo jedním ze symbolů ztracených iluzí pražského jara. „Následoval pohřeb, a protože platilo, že národní umělec se vydával na poslední cestu z Rudolfina (tehdy Domu umělců), kde na náměstí před ním také nebyla nouze o automatčíky na nákladních autech a o pár tanků, přišli jen ti nejvěrnější, a ještě museli vcházet postranním vchodem,“ dočítám se ve vzpomínkách svého táty Vladimíra Bystrova.
„Šatna vedle ředitelské chodby osiřela. Někdy v následujících dnech jsem se domluvil s Harnachem, že ji zachováme jako základ barrandovského muzea. Všechno jsme nechali tak, jak to Martin Frič naposledy opustil, na věšáku ještě zůstal viset jeho proslulý tralaláček a vesta. Klíč byl uložen v mé kanceláři, hned v sousedství, jenom blíž k direktorně, a jednou týdně jsem ho dával uklízečce, která pak v pracovně legendárního režiséra utřela prach a zalila květiny. Občas jsme tam zavedli některého zahraničního hosta nebo zvídavé studenty.“
Jenže politicko-společenské změny k horšímu na sebe nenechaly dlouho čekat. Vlastimil Harnach byl odvolán z funkce ředitele Barrandova k prvnímu prosinci 1969 a s ním ještě patnáct dalších osob, včetně jednoho bezpartijního tiskového tajemníka. Záminkou pro tátův vyhazov se stala zdánlivá banalita. Jak shrnuje ve své diplomové práci Štěpán Hulík, scenárista snímku Hořící keř o Janu Palachovi: „V souvislosti s Palachovým skonem došlo ve Filmovém studiu Barrandov k malému, ale dobově nanejvýš příznačnému incidentu. Před okamžikem uctění památky Jana Palacha pětiminutovým tichem nechal jakýsi soudruh Knapp pod průhlednou záminkou opravy sejmout smuteční černé vlajky ze stožáru před hlavní budovou studia. Barrandovský tiskový mluvčí Vladimír Bystrov o tom napsal glosu do týdeníku Květy, za niž se soudruhu Knappovi, který v textu ani nebyl výslovně jmenován, musel následně omluvit.“
„Byl konec listopadu 1969, když jsem předával mně neznámým nástupcům svou kancelářičku a prošel naposledy vrátnicí,“ vzpomínal otec. „Předal jsem tehdy i klíč od bývalé šatny Martina Friče. Pak jsem se dozvěděl, že netrvalo snad ani týden a všechno z ní bylo vyklizeno a nastěhoval se do ní muž, který patřil ke koryfejům československé kinematografie a hodlal jím zůstat i v dobách nadcházejících.A tak bylo po plánech na barrandovské muzeum a Frič musel odejít ze svého milovaného studia, tentokrát definitivně – s námi.“
