Protáhnout se natěsno mezi naháči. Výstava světoznámé performerky Abramovićové vzbuzuje smíšené pocity
Ocenění i kritika. Přesně takhle rozporuplné reakce si vysloužila tři roky odkládaná a očekávaná výstava Mariny Abramovićové v londýnské Královské akademii. Retrospektiva celoživotního díla umělkyně na někoho působí „děsivě a zásadně“. Jiní namítají, že asi neexistuje křiklavější příklad umělce, který během desetiletí ztratil svou cestu.
Marina Abramovićová je celosvětově uznávanou konceptuální umělkyní, která svými kontroverzními představeními konzervativnější část veřejnosti vždy úspěšně přesvědčovala o tom, že patří spíše do blázince než do galerie. Obdržela medaili za celoživotní dílo od srbského ministerstva kultury a jedná se také o první ženu, která má výstavu v Královské akademii umění za celých 255 let její existence. Dlouho očekávaná expozice nemá ovšem jen kladnou odezvu.
Dvojitý akt
Již samotný vstup na výstavu je kontroverzní. Návštěvník se musí protáhnout mezi dvěma nahými modely, aby se dostal dovnitř. Pro ty, kterým by to bylo moc nepříjemné, je ovšem připravený oddělený vstup. Motiv dvojitého aktu se ale objevuje během celé expozice. Jelikož všechny performance a vystavená díla jsou retrospektivou celoživotní práce Abramovićové, často je živé představení doplněno videem či fotografií původního vystoupení. Například dílo nahá s kostlivcem. Nahá modelka leží na zádech a má na sobě kostlivce. Leží na jakési „video rakvi”, ve které je ve stejné poloze samotná umělkyně.
Většina děl je zpracována podobně. Vedle archivních záběrů již proběhlých představení probíhají vystoupení, která je opakují. Ta se budou měnit během trvání výstavy, a tak se návštěvníci mohou vracet.
Olej i pistole
Abramovićová nutí publikum nad svými díly přemýšlet a někdy kroutit hlavou již padesát let. Začínala se zvukovými instalacemi, při čemž si ovšem uvědomila, že ji zajímá spíše proces tvorby než samotné dílo. Tak přešla k tzv. performance art, které ji proslavilo. Mezi její nejznámější díla patří práce s bývalým manželem Ulayem. Například Rest Energy, kde Marina držela natažený luk a Ulay šíp namířený na její srdce. Nejkontroverznější představení bylo Rhythm 0 v Neapoli. Abramovićová stála nehybně v místnosti a na stole před ní bylo 72 předmětů. Od neškodných jako olej po životně nebezpečné jako nabitá pistole. Publikum mělo možnost během dalších šesti hodin s umělkyní i s jejich pomocí jakkoliv manipulovat. Lidé si postupně troufali víc a víc a umělkyně z představení odcházela s řeznými ranami. Jeden z diváků ji dokonce přiložil k hlavě nabitou pistoli.
Nadšení a zklamání
Současná výstava sklízí jak uznání, tak kritiku. Nic mezi tím. Britský deník The Guardian výstavu označil za „děsivou a životně důležitou“. Abramovićovou označil za „neohroženou, neúnavnou, odvážnou a extrémní“. Kritik pro londýnský The Evening Standard uvedl že „výstava nemá žádné vycpávky. Tempo je skvělé“.
Pro jiné je ale výstava zklamáním. „Problém je samotné dílo. Existuje snad křiklavější příklad umělce, který během desetiletí ztratil svoji cestu?“ ptá se The Telegraph. „Poté co se Abramovićová přestala zabývat svou tělesnou odolností a začala se zajímat o limity své mysli, uvěřila svému úspěchu,“ uvádí kritik deníku Alastair Sooke. „Výsledek? Narcistické umění vyhýbající se jakémukoliv risku, postrádající přísnou, niternou, krví potřísněnou houževnatost starých časů,“ dodává.
Kritici umění se nemohou shodnout. Zastávají naprosto opačné názory. Jestli je výstava opravdu propadák, nebo stojí za to, se návštěvník bude muset přesvědčit sám.
