V životě i tvorbě se střídají plusové a minusové polohy, říkal Václav Šašek, spolutvůrce české filmové nové vlny
Někdy v polovině 90. let jsem zval na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti Vlastimila Harnacha (1916 až 1997), někdejšího baťovce a v letech 1964–1969 ředitele Filmového studia Barrandov. To on byl dveřníkem „československého filmového zázraku“ 60. let a mně se zdálo, že by se mu mělo dostat jakési satisfakce. Vyslechl mě vlídně, ale pak mi řekl, že „pro něj už je pozdě“.
Tehdy jsem to možná úplně nechápal, ale teď, když odešel další z plejády barrandovských tvůrců, dramaturg a scenárista Václav Šašek (14. 10. 1933 až 21. 9. 2023), vím, co měl na mysli. Naštěstí u Václava jsme ani já, ani mnozí jiní snad nic nezmeškali, a to i díky jeho přátelské vstřícnosti, se kterou se s jinými dělil o své zkušenosti a vzpomínky. Tu si absolvent bohemistiky na FF UK, krátce redaktor Večerní Prahy a od roku 1960 zaměstnanec Filmového studia Barrandov odnesl nejdřív ze spolupráce s triem Miloš Forman–Ivan Passer–Jaroslav Papoušek, pak zase s duem Zdeněk Svěrák–Ladislav Smoljak.
Dramaturgoval Černého Petra (1963) i Vesničku mou střediskovou (1985), s Passerem psal jeho Intimní osvětlení (1965), pro Bočana napsal seriály Záhada hlavolamu (1969) a Přítelkyně z domu smutku (1992), pro Jiřího Svobodu horor Prokletí domu Hajnů (1988) i politické drama Jen o rodinných záležitostech (1990), pro Jireše další havlíčkovskou adaptaci Helimadoe (1992), za niž obdržel Českého lva za scénář. Poslední jeho prací je Polesného Zločin v Polné (2016), právě teď znovu aktuální.
Vyprávěl mi o tom všem při několika různých příležitostech, s akcentem na to, že s jeho tvorbou je to jako v životě, kde se také „střídají plusové a minusové polohy, člověk se s tím nějak srovná – a pak umře“. Tohle mi řekl v říjnu 2018 nad vzácným fotoalbem z natáčení Černého Petra. Když viděl, jak se nad ním tetelím, bez váhání pravil: „Tak si ho vezmi.“ Díky, Václave. A nejen za ně!
