Tanec v uličkách i náramky přátelství. Co se děje v českých kinech při koncertu Taylor Swift?
Minulý týden proběhl českými médii alarmující výzkum, podle něhož by přibližně třetina deváťáků potřebovala psychologickou péči. Když jste však v pátek večer dosedli do takřka zaplněného pražského IMAXu, už po chvíli jste si říkali, že jste se možná ocitli na jedné z mála terapií, kde může generace Z upustit páru. Stačilo, aby se na obřím plátně v blyštivém bodysuitu vynořila zpěvačka Taylor Swift, a vyvolalo to potlesk, který se během dvouapůlhodinového záznamu jejího koncertu přeléval v jásot, zpěv i tanec v uličkách. Jako novinář jsem něco takového naposledy zažil na pracovní projekci animáku Happy Feet. Ne, bohužel netančili přítomní žurnalisté, ale jejich děti.
Už během prvních písní z desky Lover ke mně řadou doputuje sáček se smaragdovými náramky přátelství, které si “Swifties” vyrábějí či kupují, aby si je navzájem na koncertech vyměňovali. Těžko říct, zda někteří z teenagerů, kteří v pražském sále křepčili, se na rukou honosili i náramky z americké části turné The Eras Tour, která v létě vrcholila. Zpěvaččin tým totiž film postříhal ze tří losangeleských show, na nichž zaznělo kolem čtyřicítky písní z deseti alb – a výsledek poslal do 90 zemí i na kontinentech, kam Taylor ve všech svých “érách” teprve dorazí.
Čeští fanoušci budou mít podle všeho smůlu, protože nejbližší koncerty mají být jen ve Vídni a ve Varšavě. Možná i to je důvod, proč nový film berou prostě jako vymodlený koncert, jenž kinosály nejvíce boří při “éře” 1989 se songy jako Blank Space nebo Shake It Off. V IMAXu není žádný prostor před plátnem, kde by se mohlo trsat, na TikToku ale najdete třeba videa z Brna, kde to publikum rozpálilo přímo před projekcí. “Teplice jen seděly a vůbec nezpívaly, byla jsem jediná,” nastiňuje však na sítích jedna z divaček chladnější přijetí v regionech.
I když jsem se ale podíval kolem sebe do publika během “ér” folklore a evermore, v nichž se hvězda stahuje do přírody v decentnější folkové poloze a na plátně se najednou objevuje v šatech za pianem pokrytým mechem, fanoušci k ní byli pořád stejně přikovaní a všechny lyrics s bezchybnou precizností opakovali s ní. Bylo by příliš laciné se tomu posmívat, zvlášť když si uvědomíte, že filmový tvar je vysoutružen přesně tak, aby vyvolával mezi fanoušky podobnou reakci v atmosféře jakéhosi radostného kultu.
Nejde totiž o dokument, který by show v halách prokládal záběry z backstage či rozhovory, jde skutečně jen o záznam koncertu. Zpěvačka sice v pauzách děkuje oddaným fandům, vokalistkám, tanečníkům či kapele, kamery ale obdivují hlavně ji v oslňujícím detailu, na nějž posluchači zvyklí na nekvalitní amatérské streamy a videa z koncertů zkrátka nejsou připraveni. Střihač se navíc díky jejímu přirozenému charismatu nemusel úplně předřít, když viděl, jak dokáže dav několika desítek tisíc lidí ovládat jen mimikou, úsměvy či pohledy do jednotlivých sektorů. Celkem rozdíl, když vám dojde, že naposledy jste zpěvačku na velkém plátně viděli v muzikálu Cats.
“Jsem ve skutečnosti stará mileniálka pokrytá kočičími chlupy, která kouká hodiny a hodiny na televizi,” naplňuje zpěvačka ostatně zas a znovu i během koncertu svoji image holky od vedle. Na malých obrazovkách, konkrétně na Netflixu, se sama Swift už také představila před třemi lety v dokumentu Miss Americana. Šlo v něm hlavně o dilema, zda má vyjádřit politický názor. Nakonec v něm označí republikánskou senátorku z jejího domovského státu Tennessee za „Trumpa v paruce“, i když se bojí, že jí to odežene příznivce. To se samozřejmě nestalo a její popularita rostla skokově, až se vyhoupla do pozice největší popové hvězdy současnosti, jejíž jméno samotné roztáčí v showbyznysu ta vůbec nejzajímavější čísla.
Zmíněné The Eras Tour, které skončí až příští rok v listopadu, je už teď nejúspěšnějším turné v historii. Podle čerstvých odhadů listu The Washington Post si díky němu zpěvačka může přijít až na zcela bezprecedentní a astronomickou částku 4,1 miliardy dolarů, což je přes 96 miliard korun – podle experta osloveného zmíněnými novinami by to představovalo výraznější hospodářský výkon, než má ročně 42 zemí, včetně pětimilionové Libérie. Původně se přitom reportovaly výdělky “pouhých” 1,3 miliardy dolarů. Americká ekonomika pak díky jejímu tour podle některých zdrojů dostala injekci v hodnotě 5,7 miliardy dolarů.
Taylor opravdu není z levného kraje – průměrná cena lístku na vyprodané koncerty v Americe překračuje 10 tisíc korun, zpěvačka si navíc nechává z každé vstupenky asi 85 procent. Škodná rozhodně nebude ani na koncertním filmu, s jehož distribucí “obešla” klasická holllywoodská studia a domluvila se přímo s kinaři, konkrétně s firmou AMC Theatres.
Za první víkend globálně přepočítává 130 milionů dolarů, což z novinky udělá nejúspěšnější koncertní film historie, jakkoliv to v Česku, kde distribuci zajišťuje společnost Aerofilms, na tvrdá čísla taková hitparáda nebyla. Za první víkend tady na Taylor Swift dorazilo sedm tisíc diváků, kteří tak v pokladnách nechali necelých 100 tisíc dolarů – srovnávat to třeba s celkovou třistatisícovou návštěvností dokumentu Michaela Jacksona This Is It před čtrnácti lety tak nejde. Říkejte to ale promítači v IMAXu, který se stejně jako v pátek večer otřásal maximálně při letním Oppenheimerově testu atomové bomby.
