I v důchodovém věku zvládne Václav Neckář hodiny na pódiu a vydávat velké hity
Jeden z nejvýraznějších českých popových zpěváků Václav Neckář se dožívá osmdesátky, a jak víme z dvou nedělních, po sobě následujících narozeninových koncertů v divadle Hybernia, nedělá mu problém strávit několik hodin na pódiu. I přes zdravotní handicapy, se kterými se už léta potýká.
Když Václava Neckáře v roce 2002 postihla mozková příhoda, nějakou dobu to vypadalo, že bude muset na koncertování zapomenout. Velmi se mu omezila možnost mluvit, natožpak zpívat a na štíru byl i s pamětí, takže „hard disk“ s nastřádanými texty desítek písní, které nosil v hlavě, byl ne snad úplně smazán, ale jaksi „zamrzl“. Pečlivým cvičením a rekonvalescencí, kterou mu velela potřeba dělat i nadále to, co mu bylo nejpřirozenější, tedy vystupovat před lidmi, dosáhl za dva roky zdánlivě nemožného: návratu na scénu. Sice velmi pozvolného a s určitými limity jak pěveckými, tak například pohybovými, odpovídajícími i pokračujícímu věku, ale přece jen takového, který Neckářovy fanoušky dokázal těšit – a těší dodnes.
A nejen to. V roce 2011, ve věku osmašedesáti let, ještě nazpíval píseň, která se zařadila mezi jeho největší hity – a to nebylo snadné, proklestit si cestu tím množstvím evergreenů, které jeho kariéru od šedesátých let lemovaly. Kapela Umakart, jakýsi „all stars band“ o víc než generaci mladší české alternativní scény, složená ze členů skupin Priessnitz, Tata Bojs či Ecstasy of St. Theresa, jej oslovila k nazpívání písničky pro úspěšný film Alois Nebel. Překrásný song Půlnoční se během krátké doby stal absolutním hitem českých rádií a patří mezi vůbec nejúspěšnější a nejoblíbenější umělé (tedy nelidové) české vánoční písně. Takový úspěch, navíc ve spolupráci s o tolik mladšími autory a hudebníky se na české popové scéně podaří skutečně jednou za dekádu.
A následoval opravdový comeback, opět v režii mladších muzikantů a na scéně, která z principu vždy spíš preferovala mládí. Václav Neckář ale byl v pozici legendy, navíc umělce, který vždy balancoval mezi čistým popem a hudbou pro náročnější posluchače. V „roce Půlnoční“ zabodoval v cenách Anděl a logickým důsledkem singlu bylo následujícího roku celé album Dobrý časy s písněmi Jaromíra Švejdíka a Dušana Neuwertha z Umakartu, kde si s ním jeden duet vystřihla i jedna z ikon alternativní scény Lenka Dusilová. Víceméně baladické album se v době rozjíždějícího se úpadku prodeje hudebních nosičů dopracovalo platinového komerčního úspěchu.
Z divadelních prken k mikrofonu
Václav Neckář ale měl na čem stavět, to, že jej v „důchodovém věku“ zdánlivě objevila mladá generace, nebyla náhoda. Byl pro jeviště jaksi předurčen, narodil se v divadelnické rodině a od velmi raného věku hrál amatérsky divadlo. Snaha dostat se na DAMU mu nevyšla ani napočtvrté, učil se tedy soukromě zpívat a na jaře 1964 vyhrál konkurs do plzeňského divadla Alfa, kde se setkal s také začínající Martou Kubišovou. Po roce s ní přešel do již slavného pražského Rokoka, v němž působila řada tehdejších pěveckých hvězd, ale které kolem sebe mělo i řadu výborných skladatelů a textařů. Ještě téhož roku natočil svůj první hit Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě a po něm následovaly další, mimo jiné Stín katedrál, kterému prostřednictvím coververze vdechl v 90. letech nový život Petr Muk.
Tehdejší pěvecký typ Václava Neckáře ale byl typičtější spíš pro odlehčené a rytmické písně typu Ša-la-la-la-li – zpěvák byl pověstný svým „gumovým“ pohybem na pódiu, tanečními kreacemi, piruetami, čímž okouzloval mladé, zejména dívčí publikum, k čemuž přispíval jeho chlapecký zjev. Ten společně s hereckým nadáním také způsobil, že se ve druhé polovině šedesátých let stal Václav Neckář velkou filmovou hvězdou. První film, v němž ztělesnil hlavní roli, slavné Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela, dosáhl dokonce na Oscara. Další svoji typickou postavu naivního mladíka si zahrál ve Skřiváncích na niti téhož režiséra, kteří však putovali do trezoru. Děti dodnes okouzluje také jako princ v pohádce Šíleně smutná princezna.
Tam mu partnerkou byla Helena Vondráčková, s níž a s Martou Kubišovou v roce 1968 založili trio Golden Kids, které navzdory své obří popularitě ukončilo svoji činnost už za dva roky, kdy Marta Kubišová dostala absolutní zákaz uměleckého působení. Václav Neckář se postavil zcela na vlastní nohy a s bratrem Janem, textařem a baskytaristou Zdeňkem Rytířem a kytaristou a skladatelem Otou Petřinou založili skupinu Bacily.
Baladiér i rocker
Od této doby se táhne Neckářovým repertoárem řada úspěšných písní, ale i alb. Protože zejména Ota Petřina byl člověkem, který sledoval světovou rockovou scénu a uměl na její podněty reagovat, kapela s Neckářem se soustřeďovala na koncepční ucelená alba, jako bylo Tomu, kdo nás má rád (1974), Planetárium (1977) nebo vysoce ceněná trilogie Příběhy, písně a balady (1982–83). Neckář se ze skotačivého mladíka velmi autenticky přeorientoval do typu, který stál jednou nohou v baladickém repertoáru a druhou v rockovém výrazu, který prezentoval největší měrou na albu Pod komandem lásky (1988).
Po sametové revoluci se Václav Neckář, podobně jako řada jeho vrstevníků obrátil k vlastní minulosti. Vydával převážně výběry starších hitů, v retro duchu se nesly i jeho koncertní programy. Trio Golden Kids uspořádalo krátkodobý vzpomínkový comeback, když mělo dojít na další, nastal rozkol mezi Helenou Vondráčkovou (resp. jejím manželem a manažerem Martinem Michalem) a Martou Kubišovou, který měl dohru u soudu, jímž kariéra tria definitivně skončila. Byla to ovšem Marta Kubišová, kdo býval i poté občas k vidění po Neckářově boku – ostatně při nedělní oslavě narozenin v Hybernii mu prostřednictvím veřejného telefonátu také popřála právě ona.
