V Česku věříme kdejaké blbosti. Vychází však kniha o společenské odolnosti, která čtenáře vzpruží i otuží
Potřeba odolnosti v době zmítané permanentními krizemi je téma, jímž se zabývá řada publikací. Dokonce docela dlouhá řada, podle katalogu Národní knihovny už jich brzy bude na šest set. Nedávno vyšla další, s názvem Odolná společnost. Mezi bezmocí a tyranií, která vyniká pestrostí kolektivu respondentů.
Knihu Odolná společnost, vzdálenou příbuznou publikaci Věk nerovnováhy: klimatická změna, bezpečnost a cesty k národní resilienci (Academia, 2019), charakterizuje pečlivost edičního zpracování a výjimečná grafická úprava. Její desky záměrně budí dojem tiskoviny, která prošla mnoha protivenstvími, ale všechna přečkala, fotografie Dity Pepe pak oslavují odolnost i vizuální přitažlivost základních prvků přírody nebo povrchu soch. (I když vzhledem k tématu na někoho mohou působit až příliš „artově“.)
Společenské otužování
Odolná společnost vznikla z popudu filozofky Alice Koubové a literární dokumentaristky Barbory Baronové a zabývá se odolností z několika odlišných perspektiv. Tedy například psychickou odolností v kontextu neuropsychologie lidského mozku, psychického zdraví či léčby traumatu, dále odolností environmentální, a hlavně odolností celospolečenskou.
Po čtrnácti rozhovorech s odborníky (mj. s Klárou Šimáčkovou Laurenčíkovou, Simonou Bagarovou, Pavlou Holcovou, Kateřinou Šimáčkovou a dalšími) Alice Koubová na závěr shrnuje, na čem se jednotliví specialisté shodují. Například na tom, že není prospěšné klást emoce a racionalitu proti sobě do kontrastu, ale že je nutná „kultivace emocionality a empatie jako součást kritické praktické racionality“. Podobně autoři odmítají jasné dělení na potřeby hmotné a duchovní. Ona „nadstavba“ je do stejné míry tělesná, do jaké je „základna“ ideová a kulturní. Takže sice můžeme mít dobře propracovanou odolnost materiálně‑technicko‑organizační, ale ve chvíli, kdy je vnitřní soudržnost společnosti slabá, je to k ničemu.
Nejen česká společnost je nyní silně polarizovaná (některé jiné ještě více). Ovšem Lukáš Houdek, koordinátor projektu HateFree Culture, v knize povzbudivě líčí, jak se osobně obrátil na kritiky a odmítače svých projektů otevírajících témata jinakosti, respektu a předsudků. I když na Facebooku byla diskuse velmi vypjatá, při osobních rozhovorech už byla konstruktivnější: „Když jsem se nakonec našich odpůrců zeptal, co jim vlastně na tom, co děláme, vadí, případně co bychom měli dělat líp, všichni do jednoho řekli, že ve skutečnosti nic, že všechno děláme dobře, akorát že si tedy myslí něco jiného. Každopádně že jsou rádi, že si měli s kým pokecat o věcech, co je trápí.“
Problém s Cílkem
Na obecnější rovině kniha klade důraz na moc stmelujícího národního příběhu v tom smyslu, že bychom se měli vyvléknout z klišé fungujícího jako sebenaplňující se proroctví, že jsme příliš malí a nic nezmůžeme. Místo toho bychom si měli vytvořit příběhy více povzbuzující. Benedikt Vangeli, vedoucí Centra proti hybridním hrozbám při Ministerstvu vnitra ČR, k tomu v knize poznamenává: „V Česku věříme kdejaké blbosti, falšovaly se tu kroniky, národní myšlenky se doslova vyráběly, tak proč neuvěřit něčemu, co nám může pomoci? Náš příběh vůbec nemusí být autentický, vždyť tu jde o přežití demokracie, tak proč si nevymýšlet? Vždyť vymyšlené jsou Staré pověsti české, příběhy v Bibli, pohádky, všechno je vycucáno z prstu.“
Což je řečeno s odzbrojující přímostí, která může být ovšem třeba pro křesťany nepřijatelná. To, že většina národních mýtů byla uměle zkonstruována, je pravda, ovšem s jejich vymýšlením to zřejmě není tak snadné, a pokud nejsou autentické, měly by tak aspoň působit. Dodejme, že i Věk nerovnováhy se zabývá mocí příběhů, které dříve byly závazné pro celou společnost, totiž těch náboženských, a Václav Cílek v jejím závěru dokonce vyhlíží vznik synkretického ekologického náboženství s prvky buddhistickými, súfijskými i křesťanskými. Problém s Cílkem je ten, že je schopný hledat zdroje náboženského oživení skutečně leckde: ještě před pár lety v souvislosti se svatou Ludmilou veřejně obdivoval současné Rusko za to, jak ústrojně tam došlo k propojení postavy knížete Vladimíra s Vladimirem Putinem, iniciátora první Rusi se zakladatelem Rusi nové. V tom Cílek spatřoval kontrast oproti Evropské unii, která údajně nemá žádné jednotící symboly.
Péče o pečující a prevence vyhoření
Leccos z toho, co kniha Odolná společnost doporučuje, není příliš překvapivé, jako rozvoj mediální a informační gramotnosti nebo „ochota zaměřit se na něco jiného než výhradně na to, co chybí, nefunguje a je nespravedlivé“ (což připomíná známé a prosté „Raduj se z maličkostí“). Vyzdvihuje význam péče o pečující profese a prevenci vyhoření těch, kteří se účinně starají o okolí. V tomto směru ovšem není jen teoretická: v některých rozhovorech se mluvčí otevřeně přiznávají, vůči kterých existenčním hrozbám jsou oni osobně (a jejich rodiny) odolní více a vůči kterým méně, případně se přiznávají právě k vyhoření, respektive k příliš pozdnímu zjištění, že zanedbávali to základní, totiž aby byli saturovaní ve svém osobním životě a měli stabilitu a domov.
I když publikace vznikla v rámci projektu řešeného na Filosofickém ústavu AV ČR, rozhodně nepůsobí jen jako odborná četba určená toliko akademikům. Oproti „provařeným“ jménům také záslužně dává prostor k vyjádření odborníkům, kteří nejsou tak veřejně známi (jako Václav Cílek), ale k tématu mají rovněž co říci.
