Tak kdo je sakra ten chlap? Nositel Nobelovy ceny Bob Dylan ve dvojici knih
Film režiséra Todda Haynese Beze mě. Šest tváří Boba Dylana o jednom z nejvlivnějších hudebníků dvacátého století byl postaven na jednoduché tezi. Autora hitů Like a Rolling Stone, Blowin’ in the Wind či Knockin’ on Heaven’s Door nelze přiblížit běžnými prostředky. Dylanova sebemytologizace, vybájené příběhy i jeho proměnlivé tvůrčí polohy vedly filmaře k tomu, že hudebníkův příběh rozdělil mezi šestici herců. Podobné kroužení kolem života a díla dnes dvaaosmdesátiletého tvůrce se často odehrává i v knihách – ať už těch o Dylanovi, či těch přímo od Dylana. V českém překladu vyšly v posledních týdnech hned dvě.
První z nich napsal sám Bob Dylan, nese název Filosofie moderní písně a v překladu Gity Zbavitelové ji vydalo Argo. Jedná se o vůbec první hudebníkovu publikaci poté, co získal v roce 2016 Nobelovu cenu za literaturu, a rovněž první knihu od autobiografických Kronik I (k nimž s největší pravděpodobností nikdy nepřibydou žádné Kroniky II).
Co tím vším vlastně Dylan myslel?
Stačí tu těžkou, velkoformátovou a obrazově opulentní publikaci otevřít a krátce se začíst, aby nám došlo, že její název je dost zavádějící. Zaprvé se nejedná o žádnou filosofii. Bob Dylan si vybral šestašedesát formativních písní, které glosuje (obvykle) na dvou úrovních: nejprve jakýmsi lyrickým proudem píseň dopovídá, rozvíjí nebo popisuje představy a pocity, jež ve zpěvákovi píseň patrně vyvolala. Ve druhé části (není však výjimkou, že si Dylan vystačí s první) už se hudebník více drží při zemi a popisuje vznik písně, osudy jejího tvůrce, případně okolnosti nahrávání.
Zadruhé je název knihy zavádějící proto, že vybrané písně si asi jen tak někdo nespojí se slovem moderní. Ve výběru převažují padesátá, šedesátá a sedmdesátá léta, a pokud se někdy přece jen přehoupneme přes přelom milénia, zůstaneme na jeho samém okraji – jako je tomu s písní Doesn’t Hurt Anymore od Johna Trudella z roku 2001 či Dirty Life and Times od Warrena Zevona z roku 2003. V knize nepřekvapí kapitoly věnované Elvisovi či Hanku Williamsovi. Co je naopak pro toho, kdo o Dylanovi někdy něco přečetl, šokující, je naprostá absence Woodyho Guthrieho. Což spolu s provokativním názvem člověka dráždí k otázce: Co tím vším vlastně Dylan myslel?
Pro fanoušky-srdcaře a pro tři Petry
Odpověď je jednoduchá: Těžko říct. Tak jako nelze uspokojivě odpovědět na otázky, proč Bob Dylan během koncertů dekonstruuje vlastní písně tak, že je ani nejvěrnější fanoušci obvykle nepoznají, i Filosofie moderní písně nakonec především dráždí tím, že ji nejsme schopní jednoduše uchopit.
Je zároveň třeba podotknout, že Dylanově nové knize tento aspekt dost možná podrazí nohy. Zmíněné lyrizované pasáže o jednotlivých písních jsou místy úmorné, místy až nesmyslně repetitivní (viz třeba kapitolu věnovanou songu Blue Suede Shoes) a po přečtení deseti takových se vidina dalších šestapadesáti jeví dost nevábně. Obecně pro knihu platí, že čím je Dylan konkrétnější, čím více ukazuje na určité party z glosovaných písní, čím častěji rozebírá historky „z natáčení“ a usazuje díla do kontextu, tím jsou jeho rozbory lepší.
Ten zbytek můžou ocenit především fanoušci-srdcaři. Což zřetelně ukázal podcast Kverulanti časopisu Host, kde se nad českým vydáním Dylanovy nejnovější knihy sešli Ondřej Nezbeda a Petrové Vizina, Hruška a Bílek – a minimálně poslední dva jmenovaní ukázali všelijaké interpretační zákruty, které lze prozkoumávat, když knize budete (velmi) vstřícně nakloněni. Případným čtenářům Filosofie moderní písně lze pořad doporučit jako vhodného společníka k četbě.
Řekni, kde ty hity jsou
Druhá dylanovská publikace se jmenuje Bob Dylan. Život v sedmi písních, v překladu Raniho Tolimata ji vydal Prostor a napsal ji hudební publicista, který se už Dylanovi v několika knihách věnoval, Greil Marcus (* 1945). Jak je z názvu patrné, uznávaný hudební kritik se zaměřil na sedm písní, jejichž prostřednictvím se pokouší o to, na čem jiní s konvenčnějšími přístupy obvykle troskotají – uchopit Dylanův životní příběh, jeho dílo a přiblížit jeho vliv na populární hudbu (ale nejen na ni), který lze za těch více než šedesát let, co se Dylan pohybuje na scéně, stěží dohlédnout.
Tak jako ve Filosofii moderní písně překvapí absence Woodyho Guthrieho, i sedmička Marcusem zvolených písní Dylanovy posluchače zarazí – marně bychom mezi nimi totiž hledali tak zásadní hity jako Like a Rolling Stone či třeba Just Like a Woman. Je to zvlášť nápadné vzhledem k tomu, že se do výběru dostala třeba píseň Jim Jones, kterou si i zanícení fanoušci nejspíš budou muset připomínat. To je však věc autorovy volby a jeho následný výklad zařazení písně dostatečně ospravedlní.
A i na slavné kousky z Dylanova repertoáru se dostane: Nejdelší kapitola je věnovaná písni Blowin’ in the Wind, naopak dvě nejkratší se zaobírají jednak hitem The Times They Are a-Changin’, jednak opulentní skladbou Desolation Row (které český dylanolog Jakub Guziur věnoval samostatnou publikaci Mýtus Boba Dylana). Vedle nich se Greil Marcus věnuje třeba téměř devítiminutové Ain’t Talkin’ z alba Modern Times či skladbě Murder Most Foul z roku 2020.
A kdo je teda ten chlap?
Není pochyb o tom, že Greil Marcus je nadmíru zasvěcený vykladač nejen Dylanova díla a života, ale i folkové scény a obecně historie populární hudby. Autor přechází od Dylana k jeho souputníkům, kteří stáli u zrodu jeho písní nebo kteří byli naopak dílem budoucího nobelisty ovlivněni. Podle názvu bychom nejspíš soudili, že jádrem, k němuž se všechny výkladové pasáže sbíhají, bude život Boba Dylana. Na začátku knihy je jeho velmi stručný životopis. Jako by tím autor naznačoval, že s fakty si při snaze postihnout fenomén Bob Dylan nemůžeme vystačit. Co nám o významu legendárního hudebníka prozradí, že se narodil v Duluthu ve státě Minnesota? Odpověď hledejme v písních, jako by nás nabádal hudební kritik.
Jenomže v následujících kapitolách věnovaných jednotlivým písním se dost rozmlžuje Marcusův záměr. Ve výkladu neustále odbočuje, vrší fakta, historky, osvětluje kontext, jednou vtahuje do textu vlastní zkušenosti a vzpomínky, jindy si na několik stran odskočí k někomu úplně jinému. Jeho psaní se tak s nadsázkou řečeno podobá tomu Dylanovu ve Filosofii moderní písně – taky si vezme jednu píseň a na jejím základě vrší všelijaké poznatky, zkušenosti, jména a narážky.
Utopit se v rozbíhavém výkladu
Zatímco Dylanovy texty můžeme číst nadšeně čistě proto, že je napsal právě Dylan a jejich prostřednictvím se lze vztahovat k jeho záhadami obestřené personě, u hudebního publicisty, jemuž vychází česky první kniha, tento vztah asi jen tak někdo nenaváže. A tak se v jeho rozbíhavém výkladu nejspíš leckdo utopí. Greil Marcus ukazuje podnětný způsob, jak publicisticky přistoupit k Bobu Dylanovi. Jeho titul však jako by se zasekl na půli cesty.
Obě probírané knihy ocení především věrní posluchači Boba Dylana, kterým nabídnou další způsoby, jak jeho dílo i osobu nahlížet. Ti, kteří by rádi sáhli po první publikaci spojené s hudebníkovým jménem, by se však měli poohlédnout spíš jinde. Z knih o Bobu Dylanovi lze i s odstupem několika let doporučit publikaci Davida Deltona Kdo je ten chlap?, z knih od Boba Dylana bezpochyby zaujmou jeho Kroniky I.
