Tvůrci snímku Světloplachost: Nikiho rodiče nepustili pět měsíců ven. Granát vám mohl kdykoliv urazit hlavu

Světloplachost se natáčela od dubna 2022. Podle tiskových materiálů jste tehdy na Ukrajinu vezli humanitární pomoc a hlavní hrdiny budoucího filmu jste, předpokládám, neznali. Jaký jste tedy měli autorský záměr?

Máme na Ukrajině kamarády, už roky tam jezdím, točil jsem tam třeba s Peterem Kerekesem film 107 matek. Tak jsme je obvolali, přeptali se, co potřebují, a to jsme jim dovezli. Vedle balistických vest a léků také alkohol, protože se tam po začátku války nesměl prodávat. Když jedete na návštěvu, nepřijdete s prázdnou, takže asi taková to byla humanitární pomoc. Ale zároveň jsme byli samozřejmě zvědaví jako filmaři. Ne že bychom hned točili, ale chtěli jsme si prohlédnout situaci. Když o tom za pár let chcete napsat hraný film, je jiné, když všechno vidíte na vlastní oči, než když si něco vymýšlíte doma v obýváku.

Jaká tedy byla situace?

Tehdy už se vědělo o zločinech v Buči, od Kyjeva byli Rusové vytlačeni a Charkov byl skoro obklíčený, dalo se tam dojet jen jednou cestou. Charkov leží asi 33 kilometrů od ruské hranice, takže tam byla situace o hodně napínavější než v Kyjevě, který je víc ve vnitrozemí. Nechtěli jsme točit boje, ty už pokryla první vlna reportáží. Hledali jsme něco malého, co se odehrává na pozadí války. Zajímalo nás dění v charkovské zoo, ale tam nás nechtěli pustit, a tak jsme se zaměřili na metro, kde se tehdy ukrývaly až dva tisíce lidí. Tam můžete točit film o komkoli: každý má dramatický příběh, o někoho se bojí, o něco přišel... Z předchozích zkušeností jsme věděli, že když je situace dramatická sama o sobě, není třeba tlačit na pilu. Proto jsme se rozhodli pro zjemňující dětský pohled na věc, i když tam zase hrozil patos.

Jak tedy film vznikal?