Jak naložíte se svou klecí? Autor Leona nebo Pátého elementu přivezl do českých kin DogMana

Hrdinové vašich filmů jsou často outsideři. Co vás na nich přitahuje?

Já se na filmy dívám proto, abych při nich snil. Abych utekl. Takže nebudu točit třeba o svém sousedovi. Je fajn, ale dělat film o tom, jak si u mě v kuchyni povídáme o životě… Někteří scenáristé by z toho napsali skvělý biják, ale pro mě je filmařina jako malování. Chci vyprávět o něčem, co nikdy nebudu mít nebo co nikdy nebudu dělat. Chci vyprávět o výjimečných lidech – a těmi outsideři někdy bývají. Nikdy nebudu DogMan, ale něco málo z něj ve mně je. A já to chtěl prozkoumat.

Inspirací pro DogMana vám byl novinový článek o chlapci, kterého jeho rodina zavírala do psí klece. Napsal jste ale i film ­Utržený ze řetězu (2005), s jehož hrdinou se taky zacházelo jako se psem, včetně té klece. Je to náhoda, nebo je tam nějaká ­spojitost?

Asi každý má v životě nějakou klec, je to alegorie. Tou klecí může být třeba manželství nebo zaměstnání a je na nás, jak se k ní postavíme. Strávíme v ní celý život? Budeme chodit kolem ní? Když jsem si přečetl ten článek, pořád jsem myslel na toho kluka, opuštěného a vyrůstajícího bez lásky. A začal jsem psát film o tom, co z takového kluka může být za deset, patnáct, dvacet let. Jakou cestou se vydá? Stane se z něj monstrum ovládané vztekem a touhou po pomstě? Nebo tu bolest zpracuje a půjde cestou porozumění a empatie? Bolest známe všichni, většinou je spojená s tím, že jsme o něco přišli nebo že něco nemůžeme dostat. Otázka je, jak se s ní vyrovnáváme. Hodně agrese mezi lidmi, nebo vůbec ve společnosti, plyne právě z téhle bolesti. Myslím si, že tímhle tématem DogMan v divácích rezonuje.

Lví podíl na účinku DogMana má Caleb Landry Jones v titulní roli. Byl vaší první volbou?