Na stopách iracionality. Praha objevuje výjimečný talent, japonskou malířku Moemi Yamamoto

Pro nás Čechy je fascinující, že se japonská malířka rozhodla žít v Praze. Vím, že tohle rozhodnutí nepadlo hned při vaší první cestě do Evropy. Jak se to přihodilo?

Ještě na střední škole mě začalo zajímat evropské umění – hlavně surrealistické, ale i antické a křesťanské. Nejdříve jsem v jedenadvaceti vyrazila do Řecka, o pět let později do Itálie, v osmadvaceti do Španělska a pak, když už jsem věděla, že bych se do Evropy ráda přestěhovala, jsem v jedenatřiceti letech poprvé vyjela do střední Evropy – do Polska a Česka. Už v Japonsku jsem byla velká fanynka Franze Kafky. Prahu jsem si okamžitě zamilovala. Přišlo mi, že má v sobě pořád kus kafkovského světa, a já se chtěla dozvědět víc o historii tohohle města, které mi svou atmosférou vyhovuje. Líbí se mi krásné a zachovalé historické ­budovy, úzké, křivolaké, tajemné uličky, které jako by vedly do nekonečna.

Opravdu?

Víte, budovy v Sapporu, odkud pocházím, už ani nenesou tradiční klasické japonské rysy, jaké vidíte například v Kjótu. Spíš jde o import nějaké jednotné americké estetiky. Chybí mi tam přirozený kontinuální vývoj, jehož absence podle mě souvisí se ztracenou poválečnou identitou. Postupně jsem si uvědomila, že v Japonsku mi chyběla přirozená krása. Celková atmosféra v Česku mi přijde malinko zpomalená, v Japonsku se lidé snaží žít co nejefektivněji. Dám vám příklad: v kancelářích se neustále hledá způsob, jak nejrychleji dospět k výsledku, ale u vás to, alespoň podle mého názoru, lidé berou „i za roh“, rádi se rozptylují, milují humor, nikam moc nepospíchají. Takový svět mě přitahuje. Když si tady s místními povídám, neschovávají se za slova, většinou jsou ke mně upřímní. Líbí se mi, jak se chovají. Nerada bych někoho urazila, ale já z Pražanů opravdu cítím až jakousi iracionalitu. Pro mě je to až pohádkový svět.

Malbu jste vystudovala v Japonsku, šest let jste strávila na Výtvarné akademii oblasti Tóhoku, ale volné tvorbě jste se tam výrazněji nevěnovala. Proč?