Kondom z jadeitu a levitující embryo. Výstava Černických je jako ochutnávka pralinek Willyho Wonky
Jen co manželům Michaele a Jiřímu Černickým skončila společná výstava ve Špejcharu v Chomutově, přesunuli se do pražské Trafo Gallery, kde je do 31. prosince pod názvem DVĚ DESETINNÉ ČÁRKY UPROSTŘED VĚTY k vidění jiný výběr jejich děl. Na první pohled často drobných, křehkých, mnohdy až nenápadných, ale nabitých různými vrstvami významů. Ve zdánlivě jednoduchých artefaktech je koncentrována řada významů smíchaných z nečekaných ingrediencí.
Jiří Černický ve svém uměleckém vyjádření rád osciluje mezi různými médii, ve výběru děl na výstavu to proto byl on, kdo se musel přizpůsobit. Oba umělci společně s kurátorem Tomášem Pospyszilem vybrali ambientnější díla vymykající se klasickému chápání výtvarných forem. Často jde o subtilní objekty na pomezí obrazu a sochy, které jsou napěchované těžkým obsahem a navzájem spolu mlčky komunikují. Nenásilně se dotýkají environmentálních apelů a odráží proměnlivost a nestálost dnešní doby.
Díla obou manželů spojuje mnohovrstevnatost a konceptualita. Divák až po bližším ohledání a zamyšlení zjistí, že věci nejsou tím, čím se zdály být… Golfový míček přilepený na stěně je vybroušen z prasečí kosti a při úderu holí by se jistě roztříštil. Ocelové vločky se zasekávají do zdi a zanechávají po sobě hluboké rýhy. V obrazech chybí plátna, protože malba nemusí mít jen klasickou podobu. Může vypadat i jako malý porcelánový klínek v rohu rámu, který jej pomyslně rozbíjí, nebo naopak jako ocelový spoj „polidštěný“ bláznivými kolážemi z internetu.
„Dobré umění může vypadat jakkoliv, ale důležité je, aby fungovalo ve vrstvách, jejichž význam člověk postupně odhaluje. Nejdříve vidíte povrch, ale vzápětí zjistíte, že nesplňuje to, co jste si představovali. Pokládáte si otázky a zjišťujete, že ani odpověď není taková, jakou byste očekávali. A jakmile se začnete ptát, proč to tak je, jste ve druhé vrstvě. Když takové vrstvy nevidím, pak se nejedná o umění, ale spíše design nebo věc dělanou jen pro efekt,“ vysvětluje Jiří Černický.
Inspirace z cest
Důležitým formativním momentem jsou pro Černické jejich zahraniční výpravy. Do řady děl na výstavě se přímo propisuje inspirace Čínou, kde spolu byli před čtyřmi lety. Promítá se jak do formy precizní modrobílé malby Michaely Černické, která vychází z motivů na tradičním čínském porcelánu, ale také do obsahu. Na mýdla v sérii Smývání píše slogany, které na první pohled znějí až idylicky, ale přitom pocházejí z ideologických proklamací komunistické strany. „Peking byl ověšený transparenty s absurdními propagandistickými hesly jako třeba „Vymést temnotu, eliminovat zlo.“. Jsou to úplně vágní formulace, pod kterými si můžete představit cokoliv. Přišlo mi to jako ze sci-fi románu a líbila se mi tato dvojznačnost. Zpětně jsme se totiž dozvěděli, že to byla demonstrace proti korupci,“ vzpomíná Michaela Černická.
Smývání je tu chápáno jako nevyřčený akt obsažený v samotné podstatě mýdla. Obrazně si tak můžete mýt ruce třeba Demokracií. Mýdlo Černická zvolila proto, že jde o pomíjivý materiál bez valné hodnoty, který se používáním ztrácí. Ve vedlejší vitríně jsou naopak do kontrastu s nimi vystaveny objekty ve tvaru použitého prezervativu vybroušené z jadeitu. Tam jde naopak o křehký a drahý materiál, který v sobě zahrnuje sakralizaci toho, co je z něj vytvořeno.
Druhá série „mejdlíček“ Michaely Černické pak vznikala už pod tíhou událostí na Ukrajině a ve světě z posledních dvou let. Z ní pochází například mýdlo, kde je německy švabachem napsáno „Přišli jsme vás zachránit.“ „To je jedna z mnoha vět, která padla 15. března 1939, když sem vpochodovala německá vojska. Když se jeden člověk ptal vojáků, co tu dělají, odpověděl mu právě toto. A to se stále opakuje. Nabízí se asociace na rok 1968 a teď se to ozývá znovu v oblasti Donbasu,“ dodává umělkyně.
Ani výjevy na modrobílých porcelánových klíncích nejsou idylické, i když se tak z dálky tváří. Na klíncích jsou zobrazena konkrétní místa z vyloučených lokalit jako je africká skládka, kde lidé pálí a vybírají vzácné kovy, čínská fabrika, která je jedním z největších znečišťovatelů ovzduší na světě, nebo slum v Indii. „Postupně jsem začala přidávat další místa, která v sobě nesou nějakou tragickou situaci. Nejsou to ale válečné zóny, to by mi přišlo příliš přímočaré. Baví mě právě rozporuplnost toho, že i když tito lidé žijí v takové bídě, pořád se dokážou smát a najít si v životě nějakou radost,“ vysvětluje autorka.
Modrobílou malbou na porcelánu je inspirovaná i její vedlejší série obrazů na blind rámech, v níž si Michaela Černická taktéž hrála s absencí plátna. Rozložením rámů se pak rozbije i samotná malba. Náměty opět vycházejí z čínských reálií, ale jsou významově posunuté. Zachycují porcelánovou vázu, let jeřábů, odraz chrámu ve vodě nebo také čínskou loď na lov olihní, která ale byla přistižena u Galapág. Právě solitérní obraz s vázičkou je klíčem ke čtení celé série, protože následné představy vznikly pohledem do krajiny zachycené na povrchu oné vázy.
Konceptuální fórky
Také Jiří Černický ilustruje různé absurdní situace netradiční malbou bez plátna. Využívá k tomu koláže přichycené magnety na pevné ocelové spoje, propojující kusy barevné hmoty. Jde o jakési gagy, kde je ústředním motivem bizarní interakce člověka se zvířetem či technologií; robot v objetí s ženou, velbloud, který kouše hlavu člověku, kůň, který nastupuje do autobusu… „Je tam vždy nějaký silný, nepřirozený střet, komická situace, která humanizuje trochu násilný ocelový spoj. „Přitahuje mě nepřirozenost, respektive něco formálně nevyřešeného,“ dodává umělec, v jehož pojetí může být malba velmi širokým pojmem: „Malbou je pro mě už jen tuba s barvou. Je to takový konceptuální fórek, se kterým pracují umělci už od šedesátých let,“ říká Černický. „Baví mě na tom ta instantnost. Je to podobné jako polévka v pytlíku; už v samotném prášku je obsažen potenciál polévky. Připadá mi, že to vystihuje naši dobu,“ dodává.
Manželé Černičtí rádi pracují s nejistotou, pomíjivostí, tekutostí,nesourodostí, ale třeba také s momentem levitace a odhmotnění. „Myslím, že to skvěle vystihuje dobu plnou napětí, které si neseme i v sobě,“ říká Jiří Černický. Tato dynamika je obsažena i v jeho na první pohled poetickém obraze ve vitríně z plexiskla s názvem Micro, který se tváří jako pouhá minimalistická dekorace do nějakého luxusního loftu. „Brát umění jen jako estetický zážitek je ale nedostačující. Důležitá je pro mě jeho myšlenka,“ uvozuje Jiří Černický dílo vytvořené z vláken mikroplastů, ulpěných díky statické elektřině nahodile na plexiskle. „Mikroplasty jsou všude, jsou takřka neviditelné a mají na náš život neuvěřitelný dopad. Je to čiré zlo, kterého se nedá nijak zbavit, ale přitom mě ta věc fascinuje tím, jak je esteticky přitažlivá,“ vysvětluje umělec.
Vločky, které zraňují
Při čtení takových děl je důležité i to, jakým způsobem jsou prezentována v galerii. Objevit podobné nuance je možné jen při správném osvětlení, což se v Trafo Gallery povedlo na jedničku. Dokazuje to především efemérní mrak Michaely Černické, který jako by levitoval v prostoru. Barva na průsvitném sítu při nasvícení z různých úhlů vytváří stínový 3D efekt, který z jedné strany vypadá jako temný bouřkový mrak, i když zepředu jde o nevinný načechraný obláček. Jde vlastně o takový realistický op-art. „Snažila jsem se vymodelovat prostor na sítu. Efekt, který jsem zamýšlela, je vidět z jiného úhlu, než jsem původně chtěla. Když si to vztáhnete filozoficky, musíte nejdříve odstoupit a podívat se na věc z jiného úhlu. Třeba by k tomuto způsobu přemýšlení mohlo toto dílo dovést,“ dodává autorka.
Jiří Černický na výstavu vybral také na první pohled poetické video, které ilustruje pomíjivost. Na pomezí dne a noci na přední sklo auta dopadají sněhové vločky a pomalu odtávají. Při tom se z každé z nich uvolňuje proklamativní text v podobě úryvku z projevu ekologické aktivistky o globálním oteplování, který se postupně rozplývá v prostoru. Ocelové vločky zaseknuté ve zdi galerie ale nikdy neroztají. „Není to sníh, který nám dělá radost na Vánoce, ale spíš takový meteorit, které může zranit. Souvisí s tím, jak se příroda stává pro nás čím dál agresivnější, zápasíme s ní a nevíme, co od ní očekávat,“ popisuje své dílo Jiří Černický. Meteoritem jako objektem je přímo fascinován. „Považuji meteorit sám o sobě za nejlepší sochu na světě,“ přiznává.
Ve všem vidíme člověka
Škvařící se dynamický kus kovu vzdáleně inspiroval také závěsnou sochu Víly gravitace v podobě barbín odlitých do hliníku, spoutaných zlatými řetězy, doplněné blyštivými pestrobarevnými cetkami. „Nejde o žádné éterické víly z pohádek. Jsou to takzvané těžké víly, které existují v různých mytologiích a náboženstvích. Stahují duše do podsvětí, souvisejí s hříchem a špatným svědomím,“ vysvětluje autor. Že jsou opravdu těžké, ukazuje i váha, na které jsou zavěšeny. Zlaté řetízky tu fungují jako nástroj ke spoutání zla (který používá například i komiksová postava Wonder Woman), barevná cingrlátka k tomu, že si tyto atributy potenciálního zla v sobě nesou už nevinné malé holčičky.
Kromě levitujícího embrya oblečeného ve skafandru, které se tak trochu stalo maskotem celé výstavy, jsou však víly jediným figurálním motivem, který v Trafo Gallery najdeme. „Nemám rád, když sobecky přizpůsobujeme přírodu svému antropomorfnímu vidění světa. Vtahuju člověka do hry stejně jako jakoukoliv jinou entitu,“ vysvětluje Jiří Černický, proč se ve své tvorbě figurou příliš nezabývá. Na tuto myšlenku ostatně reaguje i dílo pod záměrně rozbitou vitrínou: „Jedním ze symbolů toho, že ve všem vidíme člověka, je kořen mandragory. Připadalo mi důležité tuto věc odhumanizovat, a tak jsem namaloval, jak by to vypadalo, kdyby si hmyz myslel, že má svoji mandragoru. To samé jsem udělal i s obojživelníky, rybami nebo ptáky.“
Výjimkou, kdy Černický figurální motivy ve své tvorbě používá, jsou postavičky, po nichž pátrá na dveřích hospodských záchodků, na popsaných zdech či školních lavicích. „Když vidím nějakou figurku, kterou mohl nakreslit nějaký ožrala nebo třeba i dítě, překreslím si ji a pak ji vsadím do svého vlastního příběhu,“ popisuje Černický. Inspiroval se takto ale i kresbami Dogonů na Sahaře, které viděl, když v devadesátých letech sám s batohem putoval Afrikou. „I První sériově vyráběná schizofrenie je do jisté míry inspirována africkými maskami,“ prozrazuje umělec o jednom ze svých nejznámějších děl; přilbě, která zároveň reaguje i na Munchův Výkřik i Duchampovu Fontánu.
O své někdejší cestě, která ovlivnila i zásadní momenty jeho tvorby, začal před šesti lety sepisovat sedmisetstránkovou knihu, která letos vyšla v nakladatelství dybbuk pod názvem Kongo severu. Není to však klasický cestopis, jako spíše experimentální román propojující autorovy prožitky z Afriky v době nepokojů, které vyústily až v genocidu ve Rwandě, s momenty z jeho dětství v severních Čechách. Cestu tehdy ještě absolvoval sám, jeho žena Michaela na něj čekala doma. Na další výpravy už ale jezdili spolu a postupně s sebou začali brát i své dvě děti. Příště by se chtěli společně vydat třeba na Island…
