Mág filmové poezie stíhaný vnitřními běsy. Před sto lety se narodil František Vláčil
Byl umělcem protikladů. Proslul jako filmař poetický a lyrický, řemeslo se přitom učil v pragmatickém Československém armádním filmu. Jeho komplikovaná a vznětlivá povaha ho často přiváděla do konfliktů, přitom byl založením citlivý introvert. Velkou část své tvůrčí dráhy zápasil s komunistickým režimem, bez jehož štědré finanční podpory by však svá vrcholná – a vrcholně nákladná – díla nikdy nemohl natočit. A přestože se tak často natahoval po duchovním přesahu, jeho pozemskou existenci devastoval alkohol. Scenárista a režisér František Vláčil se narodil přesně před sto lety.
Jako vůbec první umělec získal cenu za dlouholetý umělecký přínos českému filmu na Českých lvech – na jejich prvním ročníku v roce 1994. Jeho Marketa Lazarová (1967) z hlasování stovky českých a slovenských filmových novinářů a publicistů na konci minulého století vyšla jako nejlepší tuzemský film všech dob. Jeho kongeniálními spolupracovníky byli kameraman František Uldrich a scenárista Vladimír Körner, dvě z jeho tří životních rolí – ve snímcích Údolí včel (1967) a Adelheid (1969) dal Petru Čepkovi.
František Vláčil se narodil 19. února 1924 Českém Těšíně do důstojnické rodiny velitele pluku a bývalého legionáře z Ruska. Jeho cesta k filmu byla klikatá. Po semestru na pražské UMPRUM přešel na filosofickou fakultu Masarykovy university, kde vystudoval dějiny umění a estetiku. V praxi začínal jako fázař v brněnském Kresleném filmu, v Krátkém filmu Brno se vypracoval od osvětlovače na režiséra a v letech 1951–1958 pracoval v Armádním filmu v Praze, většinou na instruktážních nebo propagandistických filmech.
Samostatně celovečerně debutoval symbolickou poémou Holubice (1960) o chlapci upoutaném na invalidní vozík; film byl oceněn na festivalu v Benátkách. Filmem Ďáblova past (1961) podle předlohy Alfréda Technika se přiklonil k historickým látkám a k tématu střetu dogmatického fanatismu a racionálního myšlení.
Následující téměř tříhodinový moloch Marketa Lazarová (1967) vznikal dlouhých sedm let a stál 12 milionů korun, pětinásobek tehdy běžných nákladů. Film inspirovaný stejnojmennou novelou Vladislava Vančury se odehrává v polopohanském 13. století; v baladickém příběhu o loupeživých rytířích a padlé dceři ze zemanského rodu se střetává láska k Bohu s láskou k člověku, krása s krutostí, život se smrtí. Aby se zužitkovaly (nesmírně precizní a autentické) kostýmy a rekvizity a napomohlo se návratnosti nákladů, natočil Vláčil „narychlo“ ještě Údolí včel (premiéra rovněž 1967) ze stejné historické epochy, další snímek o konfliktu idejí.
Opět s hercem Čepkem a scenáristou Körnerem Vláčil o dva roky později natočil další svůj vrchol a svůj první barevný film – syrové drama Adelheid (1969). Příběh o (ne)lásce na pozadí těžkých poválečných dní mezi příslušníkem zahraničního odboje a Němkou čekající na odsun se odehrává v sychravém severomoravském pohraničí.
Protože však režisér odmítl souhlasit s „bratrskou pomocí spřátelených vojsk“ a vrátil legitimaci KSČ, kam vstoupil ještě za studií, musel se v počátcích normalizace spokojit s natáčením krátko- a středometrážních filmů, mezi kterými vyniká Praha secesní (1974). K celovečerní metráži se vrátil dvěma tituly z donucení režimem; i tak Dým bramborové natě (1976) s Rudolfem Hrušínským v roli lékaře nacházejícího znovu smysl života a Stíny horkého léta (1977) na banderovské téma tehdejší barrandovskou produkci o několik tříd převyšovaly.
Výrazné – a přiznaně autobiografické – pak bylo také komorní drama Hadí jed (1981) o dívce hledající cestu k otci alkoholikovi. Alkohol byl totiž Vláčilovým celoživotním démonem a nebýt precizních příprav (storyboard k Marketě Lazarové je samostatným uměleckým dílem) a sehraného a chápavého týmu spolupracovníků by režisér své tvorby nebyl schopen. Vláčilův alkoholismus se pochopitelně prohloubil kvůli tlakům a omezením během období po roce 1968. Muže stižené pitím filmař několikrát věrohodně ztvárnil i herecky, například ve Slavnostech sněženek (1983) nebo Vesničce mé střediskové (1985).
Mezi režisérovy pozdní filmy patří drama Stín kapradiny (1984) podle povídky Josefa Čapka nebo poetizovaný životopis Karla Hynka Máchy Mág. (1987). Po listopadové revoluci se Vláčil ocitl v pozici žijícího klasika, ke tvorbě se už však nevrátil. Zemřel 27. ledna 1999 v nedožitých pětasedmdesáti letech.
Výtvarně nadaný tvůrce měl o film původně zájem čistě estetický, vnímal ho hlavně jako podívanou, slovo ho příliš nezajímalo. „Víte, když se udělá čistý film, tak tomu rozumí Eskymák, Mongolec, tam vlastně ani nepotřebujete dialog. Bohužel ale takových látek, typických pro film, je velmi málo,“ říkal. Vyčerpávající informace o Vláčilovi přináší téměř devítisetstránková monografie Petra Gajdošíka František Vláčil. Život a dílo (2018, vyd. Camera Obscura), retrospektiva jeho snímků je k vidění na portálu DAFilms.
