Často si připadám, že nedávám dost. Autorka Těl a Prasklin Klára Vlasáková nejen o ženách ve veřejném prostoru

Jste moderní evropská ­autorka. Ke komu nebo čemu se svým psaním vztahujete, co chcete zachytit? A proč to vlastně všechno děláte?

Psaní je pro mě nejsnazší a nejpoctivější způsob komunikace. Všechno, co se v mluveném projevu ztratí, co přehluším ironií, nadsázkou nebo o čem mluvit nedokážu, chci zkoušet dát na papír. Zároveň tak sama zjišťuju ­spojení a rozpory, které se k daným tématům vážou a o kterých jsem před započetím psaní ne­měla ponětí.

Na Facebooku před týdnem běžela vášnivá debata o tom, že vaše Těla – román mezi čtenáři velmi populární a kladně recenzovaný prakticky v celém mediálním spektru (včetně Reflexu), vítězný titul kategorie beletrie ve výroční knižní anketě Deníku N – nejsou v příslušné kategorii součástí nominací na Magnesii Literu. Dokonce nejsou ani na devítimístném longlistu. Jak se cítíte?

Přijde mi paradoxní, že díky nezařazení na longlist došlo k určitému novému vzepětí zájmu o Těla. Ostatně i tenhle náš rozhovor je výsledkem právě toho, že knížka na longlistu není.

Absence Těl mě zarazila, ale nemyslím si, že si porotci řekli, že vedle Nejvyšší karty Petry Hůlové už nemohou vyzdvihnout další knihu zaobírající se stárnutím žen na příkladu jedné konkrétní. Čemu absenci Těl v nominacích přičítáte?