Fotoalba z poprav a deportací, drancování jako turistický zájezd: jak nacisté v Reichu pěstovali konzum
Americká historička Shelley Baranowski ve své knize zevrubně přibližuje, jak se nacistický režim snažil přispívat ke „kreativnímu životu“ pracujících a prostřednictvím cestování posílit jejich německou identitu. Některé z těchto snah byly asi spíše kontraproduktivní a některé z konzumních cílů se vlastně podařilo naplnit až po válce.
Nacistická třetí říše měla u těch obyvatel, které režim nepronásledoval nebo se je rovnou nesnažil vyhladit, podle mnoha historiků dlouho velkou podporu. Bylo to dáno i tím, že po letech hospodářské krize přinesla těmto Němcům relativní stabilitu a prosperitu.
Svůdný klam
Šlo ale o víc: režim na obyčejné Němce působil jakýmsi „svůdným klamem“, jak zní název uznávané knihy historika Petera Reichela (česky Argo 2004). Na jeho budování se podle něj podílela mytizace politiky prostřednictvím vzývání předmoderních světů a životních forem (Vůdce, Říše, pospolitost), spektakulární inscenování, dekorace a ritualizace politiky, ale také snaha o transformaci jednotlivého člověka i prostřednictvím péče agentury pro volný čas a cestovní ruch Kraft durch Freude (KdF) v „soukmenovce“ a člena „národní pospolitosti“. A právě o této agentuře nedávno v nakladatelství Academia, v překladu Šárky Stellnerové vyšla (v českém jazyce první samostatná) dvacet let po vydání originálu kniha Radostí ku síle: Konzumerismus a masový cestovní ruch ve Třetí říši. Jak ovšem vědí znalci českého pravopisu, ono „t“ v sousloví třetí říše lze psát dle kodifikačních příruček výhradně malé. Její autorkou je americká historička Shelley Baranowski (* 1946), která působí jako profesorka historie na University of Akron ve státě Ohio a věnuje se výzkumu třetí říše, především protestantským církvím, elitám, životu na venkově a spotřebitelské kultuře v moderním světě.
Svoje téma autorka zpracovává velmi solidně, na základě rozsáhlého archivního výzkumu včetně zpráv agentů nacistické tajné policie. Činnost KdF podle ní zahrnovala mnoho oblastí a spočívala mimo jiné ve zkrášlování továren, organizování sportovních aktivit, kulturních akcí i masového cestovního ruchu. Cílem bylo zlepšit postavení dělníků a integrovat je do národa. Za nízké ceny totiž KdF „nabízela kulturní aktivity typické pro střední třídu – koncerty, divadelní hry, opery, výstavy umění, hodiny jízdy na koni, plachtění nebo tenisu i cestování“, a to všem (rasově a ideově vhodným). Nicméně její akce byly přitažlivé i pro mnohé příslušníky střední třídy hledající dobrodružství, osobní pohodlí a požitky, a to zejména v cestovním ruchu. Cílem bylo sjednotit „zdravou“ část německého obyvatelstva a vtisknout mu správné árijské hodnoty.
Krása a čistota
KdF tedy kupříkladu zprostředkovala vysokou kulturu masám, přižemž byla zdůrazňována rasová nadřazenost Němců coby „tvůrců“ kultury jako takové. A pokud se uváděl Shakespeare, náležitý výklad zněl, že právě on přivedl německou kreativitu k vrcholu. Řada jiných tvůrců ovšem byla z takto pojaté kultury vyloučena.
A totéž se týkalo i prosazovaného vizuálního stylu, který byl uskutečňován i na venkově. Tam se KdF se snažila uplatnit projekt „Krásná vesnice“ zavádějící „čistotu a pořádek“ dokonce i v pracovních budovách. Cílem bylo dosáhnout jednoty architektonického stylu, krajiny a nábytku tak, aby se vesnice znovu mohly označovat za „typicky“ německé. I vesnické hřbitovy se měly stát německými kulturními stánky par excellence, proto zde zcela v duchu převládajících představ třetí říše o krajině neměly růst cizokrajné rostliny, například cypřiše.
Čistota měla zavládnout i v továrnách, ačkoli tam postoje zprvu nebyly jednoznačné. Tiskoviny KdF zpočátku akceptovaly existenci „pracovní“ špíny: například byla publikována fotografie zašpiněných dělníků, jak v závodě vítají Roberta Leye, vedoucího sdružení Deutsche Arbeitsfront (Německá pracovní fronta), pod niž KdF spadala. Ley si s nimi srdečně a nebojácně potřásal rukama: „Co záleželo na špíně, když bez ohledu na třídu zůstávala srdce dělníků čistá a věrná národu?“ Vzhledem ke stoupajícímu významu „úzkostlivé čistoty“, kterou režim spojoval s pravou árijskou radostí a krásou, však začaly z fotografií dělníků náhle mizet i nejmenší náznaky špíny. Čistá těla dělníků už nadále nesymbolizovala pouze společný cíl stavějící na hierarchii, v níž nad dělníkem, který byl současně následovatelem, stál zaměstnavatel, tedy vůdce; jejich společné přání vybudovat národní společenství se projevovalo také snahou o společenskou očistu – vymýcení moru třídního konfliktu ze společnosti.
Čistá a upravená těla měla stejně jako čisté a upravené továrny podporovat kamarádství, jež by oslabilo potenciál „marxistických“ nepokojů a rozvratu. „Špinavý“ dělník, psalo se v jednom z časopisů KdF, „neměl být podle marxistické teorie čistý a dobře oblečený. Naopak se měl stát takříkajíc chodící reklamou na nechvalně proslulou lež třídního boje.“
Ani marxismus, ani amerikanismus
Kromě marxismu ovšem nacističtí ideologové polemizovali i s dalším ekonomickým modelem: ve svých ideových představách se pohybovali mezi „Skyllou marxismu a Charybdou amerikanismu“ a vůči oběma se vyhraňovali. Nacistický program Krása práce (Schönheit der Arbeit) usiloval o zkrášlení pracovišť a měl přispívat ke „kreativnímu životu“ dělníků jako celku. Tím, že Krása práce obnovila čest a integritu práce, chtěla naplnit výrobky dělníků „nadčasovým“ významem, místo aby je redukovala na materiální hodnotu a tím útočila na „levicový třídní egoismus i americký komercialismus“.
Úspěchy programů KdF byly na první pohled tak spektakulární, že dokonce upoutaly pozornost administrativy prezidenta Roosevelta. Jeho vláda si sice uvědomovala výslovně nacistický charakter KdF, autoritativní strukturu i vylučování Židů, nicméně uznávala podobnost kulturních nabídek KdF s programy americké organizace Federální správa pro nouzovou pomoc (WPA).
Alba s „výjimečnými válečnými zkušenostmi“
Největší oblibu si získaly organizované zájezdy KdF, v nichž ovšem nemělo jít o pouhou turistiku. Jejich ideovou náplní bylo díky poznání jiných německých regionů narušit lokální a náboženský partikularismus, podkopávající „společenství“. Turisté se v jejich průběhu měli přesvědčit o své příbuznosti s hostiteli. Například berlínští dělníci, kteří navštívili Mnichov, se měli stát emisary silnějších pout mezi severním a jižním Německem.
K plnění tohoto programového bodu je ovšem autorka skeptická. Vzájemná konfrontace zřejmě často přispěla spíše k uvědomění si vzájemných rozdílů: kupříkladu na jedné výletní lodi, na níž pluli Vestfálci a němečtí Slezané, došlo k nadávkám, kdy Vestfálci svoje východní soukmenovce označovali za „polská prasata“ a vše málem skončilo bitkou. A i když tyto cesty měly přispět i k zahlazení třídních rozdílů uvnitř německého národa, zvláště někteří movitější příslušníci buržoazie nebo nacističtí straničtí funkcionáři, kteří se jich účastnili, se naopak všemožně snažili distancovat od zbytku skupiny. Dokonce si demonstrativně platili lepší ubytování, aby dali najevo své postavení.
Některé tyto exkurze směřovaly do ciziny, kde měly zvláště v původně slovanských zemích Němcům předvést, jak jsou jejich východní sousedé v porovnání s nimi chudí a necivilizovaní. V tomto směru KdF úspěšná byla, ovšem mělo to z dnešního hlediska až poněkud perverzní podobu. Až do zastavení německého postupu v Sovětském svazu totiž pro mnohé Němce vypadalo rychlé dobývání cizích zemí jako turistický výlet. „Až dosud,“ pochvaloval si jeden voják v květnu 1940 poté, co wehrmacht obsadil Francii, „to bylo jako jeden velký zájezd KdF.“ Což podle autorky dobře ilustruje, jak se cestovní ruch KdF zapsal do povědomí obecné německé populace. K cestování ovšem patří turistické fotografie, které si hojně pořizovali i němečtí vojáci. Lehkovážností a nudou, jíž tyto snímky promlouvají, podle Shelley Baranowski „probleskovala jasná hrdost na domněle neosobní a reprezentační médium“, když fotografie a filmy například zpřítomňovaly popravy, deportace, masové hroby i neustálé ponižování rasově „podřadných“ osob. Do snahy wehrmachtu udržet morálku, a tedy i bojového ducha vojáků se silně vkrádal styl cestovního ruchu. Nejvyšší velení wehrmachtu beze stopy ironie nebo výčitek tvrdilo, že fotoalba slouží vojákům jako příležitost vytvořit si trvalou upomínku na „výjimečné válečné zkušenosti“.
Cíle splněny
Některé konzumní cíle KdF se ovšem plně podařilo naplnit až poválečnému demokratickému západnímu Německu, i když šlo často právě o ten druh zábavy, kterou nacisté předtím odsuzovali jako „americkou“. Současně ale autorka dodává, že cestování s KdF i zábava, která se na nich odehrávala, „zanechaly kladnou vzpomínku“, takže dnes nelze přehlédnout přínos třetí říše k poválečnému rozmachu masového cestovního ruchu. Jeho nárůst u bývalých vojáků vyplýval ze skutečnosti, že při dobývání životního prostoru poznali cizí země. K čemuž Baranowski trpce a kriticky dodává: „Turistika veteránů spojovala rozporuplná přání – připomenutí mladických dobrodružství a zkušeností s nadvládou na straně jedné a ujišťování cizinců o slušnosti německých vojáků na straně druhé –, zároveň tedy šlo o vyhýbání se odpovědnosti.“
Naopak NDR co do možností konzumního života silně zaostávala. Jestliže nacisté německé obyvatele chtěli prostřednictvím výjezdů do chudší ciziny přesvědčit o německé nadřazenosti, ti východní Němci, kteří se dostali do kapitalistického zahraničí, se naopak rychle přesvědčili o zaostalosti svého státu: „Na rozdíl od KdF, která prohloubila akceptaci nacismu ze strany obyvatelstva, cestovní ruch v NDR dosáhl pravého opaku.“ Shelley Baranowski tak zdůrazňuje spíše svůdnost konzumu.
