30 let poté: Jak Kurt Cobain zabil nejen sebe, ale i scénu amerického alternativního rocku
Kolem pátku 5. dubna to je třicet let, co americký hudebník Kurt Cobain spáchal sebevraždu. Plus mínus, protože přesné datum jeho smrti není jisté. Stejně tak lze jen spekulovat, jak a kam by se vyvíjela zaoceánská undergroundová scéna, z níž vzešla jeho skupina Nirvana, kdyby se z Cobaina nestal globální idol. Úspěch Nirvany totiž nebyl triumfem nezávislé muziky, nýbrž začátkem jejího kómatu, které trvalo řadu let.
Bleach, debutového alba Nirvany, se v USA původně – před vydáním průlomové desky Nevermind – prodalo 40 tisíc kusů. Vyšlo u nezávislého labelu Sub Pop v červnu 1989. Alba Nevermind ze září 1991 se několik měsíců po vydání korporátním labelem Geffen prodávalo 300 tisíc výlisků týdně a celkový prodej překročil 30 milionů kusů. Brzy poté, kdy Nirvanu pravidelné vysílání klipu k písni Smells Like Teen Spirit na stanici MTV katapultovalo mezi hvězdy, se o něco menšího, ale pořád zářivého úspěchu dočkaly i další žánrově blízké kapely z téhož města Seattlu v čele s Alice in Chains, Pearl Jam a Soundgarden. Zrodil se fenomén, kterému se začalo říkal grunge.
Nebyla to revoluce, jak se mohlo v obývácích nic netušících dětí ze středostavovských rodin zdát, ale konec vývoje, který trval přes deset let. Revolucí byl punk o více než dekádu dříve. Když Ameriku koncem 70. let zasáhl, našel zástupy nových a nadšených fanoušků, kteří sáhli po nástrojích a chtěli se proti establishmentu a tehdejšímu hudebnímu mainstreamu bouřit po svém. Neměli ale infrastrukturu: podniky, kde se dalo hrát, místa, kde bylo možné na turné přenocovat, nahrávací společnosti, které by jejich muziku vydávaly, síť kontaktů, jež by celou tuhle scénu propojovaly.
Když se americký punk s nástupem 80. let přelil v agresivnější hard core a frustrace mládeže s poměry v tehdejší korporátní reaganovské Americe sílila, začaly se kořínky scény pomalu uchytávat. V rámci étosu DYI (Do it Yourself, udělej si sám) si kapely organizovaly koncerty samy, respektive navzájem, zakládaly nahrávací labely, šířily informace prostřednictvím cyklostylovaných fanzinů... Mezi první vlaštovky patřila hudební vydavatelství SST, založené Gregem Ginnem z kalifornských Black Flag, Alternative Tentacles ze San Francisca, zformované kolem Dead Kennedys, nebo Dischord Records z opačného pobřeží, spojené se skupinou Minor Threat. Následovaly labely Twin/Tone a Touch and Go z prostředka USA a mnoho dalších firem. Povědomí o alternativní hudbě pomáhala dále předávat univerzitní rádia, kterým do playlistů nikdo nemluvil. Požár se šířil, scéna sílila.
Do hitparád a filmů
Další revolucí bylo, když některé z neúnavně koncertujících a nahrávajících skupin přerostly hranice nezávislého okruhu, začaly zajímat i mainstreamové posluchače a jejich prostřednictvím zástupce velkých nahrávacích společností. V polovině 80. let tak s korporátními labely podepsali smlouvy dnes legendární Hüsker Dü a The Replacements a později veleslavní R.E.M. Americké žebříčky tehdy ovládal vlasatý hard rock skupin jako Van Halen, Mötley Crüe či Bon Jovi, který začínal být zralý na vystřídání. V tomhle případě byl však vývoj pozvolnější: mnohé pozdější grungeové ikony, jako například Alice in Chains, to původně taky přeháněly se rtěnkami, lakem na vlasy a afektovanými pózami.
Když tedy Kurt Cobain Nirvanu v roce 1987 založil, měl důkladně uhrabanou cestičku. Rozumy bral například od Buzze Osbournea, frontmana Melvins – neotesané kapely, bez níž by žádný grunge nebyl. Na seattleské scéně v té době už působily skupiny, které brzy čekal průlom v podobě smluv s velkými labely – zmínění Alice in Chains a Soundgarden (obě podepsaly v roce 1989), Screaming Trees (1990) a další jména. Živnou půdu dále představovaly kapely Mudhoney, Tad, Skin Yard, Green River či Malfunkshun a místní label Sub Pop.
Nevermind vyšlo na podzim 1991, kdy se v průběhu několika týdnů objevily i desky Badmotorfinger od Soundgarden, Use Your Illusion od Guns N'Roses, Dangerous Michaela Jacksona či černé album Metallicy – alba, která znamenala přelomy nejen v kariérách daných interpretů, ale v hudební scéně jako celku. Grunge naplno explodoval v lednu 1992, kdy se Nevermind vyšplhalo na špičku amerického žebříčku. Popularitu „nového“ žánru o několik měsíců později podtrhl úspěch soundtracku k filmu Singles, který těžil ze seattleské hudební scény.
Obrázek na trička
Ať Cobain později tvrdil – a dělal – cokoliv, úspěch si původně strašně moc přál. Desku Nevermind oproti syrovému debutu poslepoval z postupů hitových sedmdesátkových rockerů Boston a Cheap Trick a z chytlavé dynamiky bostonských Pixies a její zvuk donekonečna piloval, aby byl agresivní jen zdánlivě. Ale člověk si má dávat pozor, co si přeje, protože se mu to může splnit.
Z nešťastného Cobaina se stal obrázek na trička, která dalším a dalším generacím frustrovaných adolescentů prodávají oděvní řetězce. Ceny flanelových košil, neoficiální uniformy grunge, v USA počátkem 90. let stouply o stovky procent, samozvaní kritici a hipsterští novo-fanoušci se hádali, která kapela není dostatečně grunge (problém měly hlavně skupiny z jiných měst než ze Seattlu), a hudební korporáty zahájily lov na „další Nirvanu“. Braly kohokoliv, kdo zněl aspoň trochu naštvaně, depresivně nebo podladěně. Docházelo k paradoxním situacím, jako když šéf labelu Capitol odmítal vyslovit jméno kapely Butthole Surfers, se kterou podepsal smlouvu; peníze mu ale nesmrděly. O alternativní zvuk se snažily i skupiny pevně spojené s mainstreamem předchozí dekády jako zmínění Mötley Crüe nebo Queensrÿche – s daleko lepšími výsledky než mnohé rychlokvaškové skupiny.
Grunge a alternativa obecně se staly novým mainstreamem. Jejich inflace se jako povodeň přehnala infrastrukturou budovanou přes deset let a zanechala za sebou trosky. Boom trval krátce, brzy po Cobainově smrti byl amen i s celým grungem, nahonem nabrané skupiny dostávaly od labelů vyhazovy a ty narychlo konjunkturalisticky vzniklé se rozpadaly. Nezávislá scéna se už ale do starých kolejí nikdy nevrátila: přišly nové revoluce jako digitální nahrávání a internetová distribuce, objevily se nové žánry.
Jakmile se objeví sousto, které se kulturnímu průmyslu zasekne v krku, vysune mašinerie další trávicí trubice a vstřebá ho jinak. Tak nějak to říkal spisovatel sci-fi William Gibson. Kurt Cobain nebyl ani rebel, ani revolucionář a nikam se zasekávat nechtěl. Byl to plachý kluk, který měl rád muziku a ochotně se o ni dělil. Známý je seznam jeho padesáti nejoblíbenějších alb, který vyšel v knižním vydání jeho deníků (Journals) v roce 2002. Vedle evidentních vzorů typu Pixies nebo Black Flag a „obvyklých podezřelých“, jako jsou David Bowie nebo The Vaselines, jejichž coververze nahrál, soupiska obsahuje překvapivě pestrý výběr. Během své krátké kariéry Cobain své oblíbence neváhal propagovat a doporučovat všem, kdo byli ochotní naslouchat. Jestli tedy někomu otevřel cestu třeba k hiphopovým průkopníkům Public Enemy, hlukařům Swans nebo křehkým Mazzy Star, je to nejspíš víc než Nevermind.
