Jak číst a zažít Jeruzalém? Dozvíte se z kulturně historického průvodce Svatým městem i z tohoto článku
Představujeme vám, prostřednictvím eseje Jakuba Šofara, knihu Jeruzalém. Příručka a kulturně historický průvodce Svatým městem od emeritního profesora novozákonní biblistiky na univerzitě ve švýcarském Fribourgu Maxe Küchlera. V aktuálním tištěném Reflexu pak najdete recenzi publikace s názvem Co skrývá Jeruzalém Andrewa Lawlera (z pera Jana Lukavce). Zbláznili jsme se do toho města; čtěte dále!
Člověk se může najednou „zbláznit“ (to slovo v současnosti není korektní, ale v tomto případě to snad nevadí) z mnoha důvodů. K těm nejméně častým patří asi návštěva nějakého konkrétního geografického bodu, třeba města. Zbláznění se z města by mohlo být zajímavým námětem pro film či obraz, ale v Jeruzalémě se to opravdu děje, dokonce tu mají pro takové případy zřízenou speciální psychiatrickou kliniku.
V tomto Svatém městě, nejposvátnějším pro vyznavače křesťanství a judaismu a třetím nejsvětějším pro muslimy, občas v sobě muži objeví Ježíše Krista a ženy Pannu Marii, třeba. Ověřit, zda je něco takového vůbec možné, lze snadno. Navštivte Jeruzalém! Ostatně, taková cesta by měla patřit k základním zkušenostem každého, kdo žije v euroamerickém prostoru. A nemá to co dělat s vírou, většina našich kulturních vzorců má základ právě tady.
Jeruzalémští motýli v břiše
Poprvé jsem jel do Jeruzaléma z Tel Avivu po silnici 443, což bych doporučoval právě těm, kteří chtějí zjistit, jestli s nimi Jeruzalém něco udělá, zda budou cítit cosi zvláštního, nedefinovatelného, mrazení v zádech, motýly (chcete-li, motýle) v břiše. Je to sice složitější než použít vysokorychlostní železniční trať, na jejíž nástupiště sejdete z prostor Ben Gurionova mezinárodního letiště a vystoupíte uprostřed Jeruzaléma na stanici Jerušalajim Jicchak Navon, v hloubce 80 metrů, u autobusového nádraží a u stanice tramvaje č. 1, která svou trasou krátce kopíruje hradby Starého města. Ale bonusem cesty autobusem nebo autem je pohled na přibližující se pahorky (kopečky, „malé Řípy“), na nichž a mezi nimiž se město rozkládá.
Některým italským renesančním malířům se na obrazech ty krajinotvorné bochánky celkem podařily. Kdo ví, zda by bylo možné zjistit, jestli z nich někdo tenkrát opravdu spatřil město na vlastní oči. Každopádně pokud jste sem dojeli, jedno jak a zcela jedno, s jakým pocitem, Jeruzalém není „destinace“ na jeden den. Byl jsem tu více než týden, s ubytováním přímo u Damašské brány, v arabském hotelu, a myslel si, že už víc vidět nemohu. No – vlastně jsem neviděl téměř nic. To je obecně možná nejzásadnější izraelský parametr. Prvním krokem je porazit zápecnické rozumbradství, tedy místo žvanění doma se vydat na cestu. Druhým krokem je permanentní udivování se nad zemí, v níž je všechno buď trochu, nebo hodně jinak, než jste si mysleli. A třetí krok je vyrovnání se s tím a přestat s chytrolínstvím.
Původní rozsah? 1266 stran a 648 ilustrací!
V případě samotného Jeruzaléma je nejlepším způsobem, jak se na to vše připravit, přečtení knihy Jeruzalém. Příručka a kulturně historický průvodce Svatým městem od emeritního profesora novozákonní biblistiky na univerzitě ve švýcarském Fribourgu Maxe Küchlera (s příspěvkem Klause Biebersteina), kterou v překladu Pavla Čecha a Vlastimila Drbala vydalo letos nakladatelství Academia. Její jedinou vadou je rozsah 836 stran a větší váha, a to pan profesor v předmluvě ujišťuje čtenáře, že jde o přepracovanou a zkrácenou verzi, protože její původní rozsah byl 1266 stran a 648 ilustrací, uf uf!
První kapitolu autor nazval Město, se kterým se nedohodnete a mj. v ní píše: „Chceme-li pochopit jeho historii, musíme se nejen – jako u mnoha dalších měst s bohatou tradicí – vydat zpět mnoha staletími, ale musíme se také smířit se skutečností, že v Jeruzalémě jsou – na rozdíl od všech velkých měst s tradicí – nároky staletí starých a velice rozdílných tradic dodnes intenzivně znatelné a viditelné.“ Tahle věta velice šalamounsky (sic!) popisuje to, co dnes a denně proudí v obrovském množství všemi možnými informačními kanály: napětí na Blízkém (Středním) východě, vztahy Izraele s arabskými státy, izraelsko-palestinský konflikt, a střed toho neuralgického bodu s názvem Jeruzalém, ještě přesněji: Zeď nářků a Chrámová hora ve Starém Městě, jako výsledek matematického krácení. Napsat zásadní knihu o historii Jeruzaléma a vyhnout se přitom událostem posledních pár desetiletí, tedy let existence Státu Izrael, by byl majstrštyk. Každý, kdo vejde do uliček jedné ze čtvrtí Starého Města, tak je, ať chce, nebo ne, konfrontován s realitou „nároků starých tradic“, věřící i nevěřící, křesťan, muslim, žid, každý obyvatel planety Země. Küchlerův text se hodně snaží o to, být neutrální. Dokazuje to koncem předmluvy: „Tato kniha by proto chtěla být příspěvkem k mírovému soužití tří monoteistických náboženství Svatého města.“
Nic z moderní doby
Příručka/průvodce je spojením dvou hledisek. Je důležitým zdrojem pro badatele zabývající se biblicky, historicky, místopisně, architektonicky, kunsthistoricky atd. danou oblastí. Současně je velice podrobným průvodcem pro poučené cestovatele (turisty), u kterých předpokládá minimální znalosti z biblistiky a historie. Větší část kapitol je věnována Starému Městu, téměř dům od domu, počínaje polohou, jednotlivými historickými epochami, archeologickými výzkumy, možností prohlídek. K tomu samozřejmě mapy, náčrty, kresby, tabulky. Další kapitoly popisují starý Jeruzalém za hradbami, Kidrónské a Hinómské údolí, Olivetskou horu a její východní stranu a oblasti severně a západně od hradeb. Nic z moderní doby. Dále informace o třech důležitých muzeích zaměřených na jeruzalémskou archeologii a jako dodatek výběr z textů židovských, křesťanských a muslimských autorů k tématu. A samozřejmě množství literatury a rejstřík míst.
Území s půdorysem čtverce (přibližně) o hraně 1000 metrů, čtyři části (arménská, křesťanská, muslimská a židovská), mohutné hradby kolem s osmi branami. (Mrtvé moře je 20 kilometrů východně odtud.) Na jedné straně nabízejí arabští i židovští obchodníci v krámcích se suvenýry stejné zboží, protože obchod je obchod, na druhé straně dostat se ke Zdi nářků, nad níž se rozprostírá Chrámová hora, znamená projít kontrolou izraelských vojáků. Zatímco chrám Božího hrobu a Zmrtvýchvstání v křesťanské čtvrti je místo plné hromadných extatických stavů, tady je cítit napětí, které se dá krájet (vzdálenost těchto dvou energetických entit od sebe je cca 400 metrů). Právě na Chrámové hoře (hoře Moria) chtěl Abrahám obětovat svého syna, aby dokázat Bohu věrnost, a král Šalamoun zde cca 950 let před n. l. vystavěl svatyni k uložení Schrány smlouvy (deseti Božích přikázání), tedy chrám. Po dobytí muslimy, koncem 7. století, byla na tom místě postavena mešita al-Aksá; sem sestoupil prorok Mohamed z okřídleného koně Buráka a uvázal ho u Základního kamene. Dva příběhy, dvě cesty, jak se moderně říká, spolu nekompatibilní. Identita proti identitě. Do roku 1967, do Šestidenní války, patřilo Staré Město Jordánsku, židé sem neměli přístup, dnes je okrsek Chrámové hory spravován muslimskou náboženskou autoritou Waqf. Izraelci sem mohou jen z bezpečnostních důvodů, turisté pouze Maghrebskou branou (a nesmí se zde modlit).
Modlitby, slzy, papírky
Když jsem se byl ubytovat pro příjezdu do Jeruzalému, majitel hotelu mi řekl, že je otevřeno. Tedy že se dá jít k mešitám. O tom samozřejmě někdo rozhoduje, dál je to jakási tichá pošta, podobná té, kterou se oznamuje, kdy bude otevřen Velký bazar v Istanbulu. Anebo v dobách normalizace, když venkovská vlásenka přijela do Prahy koupit si něco na burze desek, stačilo po vystoupení z vlaku či autobusu oslovit první máničku se žebradlem přes rameno a ona věděla, zda ano, či ne, a kde.
Areál Chrámové hory je nepravidelný čtyřúhelník, s řadou staveb, největšími jsou Skalní dóm a mešita al-Aksá. V té první, se zlatou kopulí (je vidět na většině fotografií z Jeruzaléma), je skála, po níž vystoupil Mohamed s archandělem Gabrielem do nebe. Ta druhá pojme až 5000 věřících (ale za mešitu al-Aksá je považována celá oblast chrámové hory), význam však má jen pro sunnity. Nemuslim dovnitř nesmí (od roku 2000), ale její strážci si občas vyberou nějakého turistu, zeptají se, odkud je, a když je název státu uspokojí, vezmou ho z druhé strany, aby si mohl otevřenými okny (i v mešitě se musí větrat) vyfotografovat vnitřek (stálo mě to asi 10 eur, ale jak známe z Cimrmanů, no nic moc). Pak se můžete procházet parkovou částí a možná úplně zapomenete, že pár metrů pod vámi je Západní zeď, Kotel čili Zeď nářků, kde se, u masivních balvanů Herodovy zdi, komíhají ortodoxní židé v kaftanech ronící slzy nad „ztracenou Boží přítomností a chrámem“ a (především) turisté z celého světa strkají do mezer mezi kameny papírky se svými přáními (ty se pak časem odstraňují a rituálně pálí).
Ale ještě zpět ke Küchlerovi
Velká část jeho textu vychází z poznatků na základě archeologických vykopávek. Ale i tohle je oblast s velice napjatými vztahy dvou etnik, stejně výbušná jako ty ostatní. Je to boj o hmotné pozůstatky. Když Arabové na Chrámové hoře (např. v prostoru tzv. Šalamounových stájí) začali kutat a odvážet úlomky kamenů a zeminu na smetiště, druhá strana vše „vyvezené“, pokud to na skládkách našla, pečlivě prosela a zajistila každý zlomek, který by mohl dokázat, že židé tu byli od nepaměti.
Za normálních okolností by v takovém místě měl proběhnout archeologický průzkum. Podle jedněch zde byly pozůstatky muslimských staveb z 16.–17. století, podle druhých nádvoří druhého Chrámu z dob dávno před Ježíšem. Každopádně je každý centimetr této půdy plný historie a také je to tak trochu mina. Například náboženská nadace Waqf vydala brožuru, v níž je mj. uvedeno, že „zeď“ je součástí západní zdi mešity al-Aksá a že Šalamoun byl jedním z islámských proroků, proto těžko mohl vybudovat nějakou svatyni. Tento mytizační způsob potvrzování pravd je známý, funguje stále, bohužel. Ale izraelská archeologie (biblická archeologie) nemá jen tento problém, v minulosti došlo k nevratným ztrátám, protože nálezy (výzkum začal v 19. století) nesloužily k upřesňování historických faktů, nýbrž k dokazování pravosti Bible. A přibývající nálezy byly s biblickými „fakty“ v rozporu.
Každý jeruzalémský večer jsem stával u Damašské brány, kudy se chodily modlit ke Zdi skupinky ultraortodoxních židů v černých hábitech a bílých punčochách z charedské čtvrti Me'a Še'arim, což je jedna z pěti čtvrtí založených mimo hradby; o ní je v knize jen letmá zmínka. Ti jsou většinou antisionističtí, někteří dokonce Stát Izrael neuznávají, a na Chrámovou horu by nikdy nevstoupili, aby nepošpinili svou nohou svatá místa. Protože všechno je přece jinak! Aspoň tohle je na světě ještě v pořádku.
