Nick Cave o synově smrti i keramických soškách. V jakém stavu ho zastihla pandemie koronaviru?
Hudebník Nick Cave pro mnoho fanoušků dlouho představoval enigmatického a temného barda, v jehož textech se mísí biblické odkazy s brutálními mordy a na jehož albech se střídají procítěné balady s písněmi inspirovanými postpunkem. V posledních letech se však obraz jednoho z nejslavnějších australských umělců současnosti mění.
Po smrti syna Arthura, který se v roce 2015 zřítil v patnácti letech z útesu, Nick Cave vydal úchvatné, neobyčejné album Ghosteen plné ambientních ploch a také spustil stránky Red Hand Files. Odpovídá tu na otázky fanoušků, případně těch, kteří jeho hudbu ani neznají a chtějí se svěřit či požádat o radu.
Na této stránce Cave reaguje jak na dotazy ohledně hudby či své kariéry, což by člověk čekal, tak na příspěvky lidí, kteří podobně jako on utrpěli životní ránu a hledají cestu, jak se s ní vyrovnat. Pomyslným vyústěním této webové stránky se stalo turné Hovory s Nickem Cavem, improvizované večery, během nichž hudebník odpovídal na dotazy publika a občas něco zazpíval, aniž by měl směřování vystoupení pevně v rukou.
Příliš mnoho smrti
Za další vyústění Red Hand Files můžeme považovat knihu Víra, naděje a masakr, na které Nick Cave pracoval s novinářem Seánem O’Haganem. Publikace, již v překladu Boba Hýska vydalo na konci loňského roku Argo, obsahuje přepisy rozhovorů, které spolu aktéři vedli po vypuknutí světové pandemie koronaviru.
Nick Cave se Seánem O’Haganem se zaobírají vším možným – hudbou, vírou, Bohem, zmíněnou webovou stránkou, Caveovou ženou Susie, její módní značkou The Vampire’s Wife a samozřejmě se do hovorů neustále vrací Arthur. Ale i další lidé, o něž muzikant přišel – v průběhu pořizování jednotlivých rozhovorů ztratí hudebník matku, zemře rovněž producent Hal Willner a také bývalá členka Caveovy kapely Bad Seeds Anita Lane, s níž hudebník kdysi dávno žil.
Jaroslav Dušek pro intelektuály? Spíš ne
Jedná se tedy do jisté míry o knihu o truchlení, o vyrovnávání se se ztrátou. Kdyby se z ní vyňaly některé pasáže, Nick Cave by mohl působit jako jakýsi samozvaný guru se zálibou v ezoterice. Je proto dobře, že je rozhovor natolik rozsáhlý. Dá nám to možnost nahlédnout pod slupku a zjistit, že většinu těchto na pohled banálních pravd má Cave více promyšlených, případně se k nim vrací, dovysvětluje, upřesňuje. Zároveň vidíme, jak upřímný a otevřený zpěvák ve svých odpovědích je, a že tedy všelijaké transcendentní prožitky, které popisuje, nejsou ani tak předpřipravené pravdy, jež mají čtenáře dojímat, ale že jde o zážitky, které hudebník nechce zamlčovat, protože mu nedají spát.
V rozhovoru sledujeme Caveovo hledání, ale i tápání. Nejen v tom, jak se zpěvák vyrovnává s odchodem syna a dalších, ale rovněž v jeho umělecké tvorbě. V Anglii usazený umělec obsáhle popisuje, jak vznikalo album Ghosteen, při jehož tvorbě sehrál klíčovou roli Warren Ellis, dostane se však i k dalším uměleckým druhům. Ke svým knihám či keramickým soškám, do jejichž tvorby se v době pořizování rozhovoru vrhl po hlavě.
Otázky nenápaditého terapeuta
Mírnou slabinou knihy jsou otázky – či spíše repliky – Seána O’Hagana. Ten místy působí jako terapeut, který svému klientovi nechce věnovat moc energie, a tak mu povětšinou přizvukuje (a často to přežene s entuziasmem). Ale jinak je kniha působivým vhledem do přemýšlení velmi originálního umělce, z nějž si budou vypisovat i ti, které Caveova temná hudba zanechává chladnými. A to jak chmurné postřehy: „Ztráta syna je stav, ne téma,“ tak třeba pasáže týkající se víry: „Ateismus hudebnímu skladateli nijak nepomůže. Nevyhnutelně se ocitneš ve výrazné nevýhodě, poněvadž ti to zužuje možnosti a popíráš fundamentálně posvátnou dimenzi hudby.“
