Hana Lundiaková

Hana Lundiaková Zdroj: Michal Kořán

Spadla z oblakov? Povídky Hany Lundiakové Planetky jsou úkazem z Marsu

Kateřina Kadlecová

O Haně Lundiakové (* 1978) víme za léta jejího působení na tuzemské hudební, literární a nejnověji též výtvarné scéně mnohé: skorodostudovaná bohemistka, máma dospívajícího syna, samorostka, samoučka a samo­koučka, dobrovolná out­siderka. Ničeho se nebojí, nestydí, neštítí. Ať za klávesami harmoniky, nebo za klávesnicí počítače tvoří bez kompromisů a bez korektivu. Živelně požírá veškeré inspirační zdroje, co jsou kde k mání, a nad realitou nadstavuje svůj vlastní svět, zalidněný vesměs prototypy silných ženských se závazky – „zájmy, nájmy“ – a mužíčky-zviřátky zmítanými vášněmi a traumátky.

O lidské sexualitě píše podobně šťavnatě jak kdysi Kahuda, její erotická novelka Černý Klarus (2012) je nezapomenutelná. Kéž by bylo možno říci totéž o souboru jedenácti různorodých povídek Planetky (vyd. Odeon), jehož krásná obálka (opět Nikola Janíčková) je branou do bezčasí, v němž se odehrávají směšné lásky podpořené animálními reflexy v kulisách naprosté obyčejnosti, nebo naopak magického nadvědomí. Některé už vyšly (třeba NaháčReflexu), ty novější a lepší, trochu ledabyle slípnuté postavou slepnoucího malíře a prostorem starého letenského činžáku s vnitro­blokem, nikoli.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!