Festival v Cannes: Dojatá Meryl Streep, sarkastický Quentin Dupieux a nahlížení do světa, kde oči nemají tělo
Nad Cannes se v úterý proháněly ocelové mraky. Neustoupily ani navečer, když k červenému koberci začaly najíždět limuzíny s hvězdami světového filmu. Módním motivem večera byly třpytivé šaty: oblékly je herečky Léa Seydoux a Lily Gladstone i režisérka Greta Gerwig. Na koberci se kromě modelek a mužů v oblecích objevil též Messi. Tedy milovaný pejsek z loňského vítězného dramatu Anatomie pádu. Střechu festivalového paláce zatím obsadili protestující festivaloví pracovníci, aby tu alespoň na moment rozvinuli svůj decentní transparent upozorňující na nízké mzdy v branži.
Samotné zahájení festivalu bylo střízlivé programem, avšak bohaté na emoce. Nejprve se procítěné pocty dočkala prezidentka poroty Greta Gerwig. Původně herečka (Frances Ha) se před pár lety prosadila s režií artových filmů Lady Bird (2017) a Malé ženy (2019), aby loni oslnila svět komedií Barbie. Její tvorbu pro canneské publikum shrnul nápaditý klip, režisérku samotnou pak k slzám pohnutí dostal hudební výstup mladé zpěvačky Zaho de Sagazan, která zazpívala Modern Love od Davida Bowieho. Za její melodie Greta Gerwig pobíhá po ulicích právě ve Frances Ha. „Film miluju a tady je to pro mě svaté,“ vyznala se režisérka, pro níž je canneský festival „modlitebnou“.
Pak už vynikající francouzská herečka Juliette Binoche s radostí, dojetím, pláčem i smíchem uvítala svou americkou kolegyni Meryl Streep. Ta se dočkala nekončících ovací ve stoje. „Děvčátko, uvidíš, jak život uběhne hrozně rychle!“ vzpomněla v děkovné řeči na slova své matky, když komentovala sestřih svých nejslavnějších rolí.
Po tradičním focení s porotou následovala premiéra komedie The Second Act (Druhé jednání) od Quentina Dupieuxe. Tvůrce absurdních komedií Realita (2014), Moucha v kufru (2020), Kouření způsobuje kašel (2022) nebo Daaaaaalí! (2023) se našel v dadaistickém splétání skutečnosti a fikce. The Second Act je důkazem toho, že mu to jde snadno a zároveň relativně skvěle. Ocitáme se na natáčení jakési romantické komedie nevalné úrovně. Vymyslela ji koneckonců umělá inteligence, tak co byste chtěli! Léa Seydoux, Vincent Lindon, Louis Garrel a Raphaël Quenard hrají herce, kteří si uvědomují marnost svého počínání, a tak často v dialozích vystupují z charakterů. Dlouhé dialogy se dotýkají herectví, politické korektnosti, životních trampot. Dupieux postavám vkládá do úst cynické poznámky a podobně přistupuje sám k sobě. Ačkoli by se svým konceptem mohl opájet hodiny, dovolil si pouhých 80 minut, a tak působí osvěžujícím způsobem.
Pořád je to ale tradiční film. A Cannes letos nabízí i něco zcela odlišného. Chytám autobus a jedu mimo nablýskané centrum. Až tam, kde se letovisko mění v tradiční přímořskou ves, kde místo bank a honosných restaurací stojí pekárny, řeznictví a hospody. Ambice se tu snižují stejně jako počet poschodí. Přes fotbalové hřiště, přes kruhové objezdy, nákladové nádraží a titěrné letiště. Skoro až k úpatím hor. Nedávno tu vzniklo moderní univerzitní centrum s kinosály a multifunkčními prostory. Tady probíhá revoluční soutěž imerzivních filmů. Rozšířená nebo virtuální realita je na velkých festivalech atrakcí posledních let. Benátky mají svou VR soutěž již několik let, v Cannes zatím byl k vidění nesoutěžní program. Letos ale hlásí změnu: „Jsou tu dvě světové premiéry a potom několik instalací, jež vzbudily ohlas už jinde,“ vysvětluje mi tisková mluvčí Anne McKinnon, když mě provází soutěžním programem.
Holografická instalace Telos I ukazuje moderní tanec coby pomůcku budoucím pokolením. Uhrančivý projekt Evolver se zabývá motivem dýchání a koloběhu života. Jde o kombinaci meditace a projekce ve VR se sugestivním vypravěčským hlasem Cate Blanchett. Ocitnul jsem se uvnitř plic, mezi proudy kyslíku a oxidu uhličitého. Tam, kde mé oči vnímaly mytické hloubky, ovšem po mém těle nebylo památky.
Nejvíc mi nakonec v paměti utkvěl taiwanský zážitek Traversing the Mist. „Odehrává se to v gay sauně,“ říká Anne McKinnon. „Pochopitelně, kde jinde,“ myslím si. Jde o mix příběhu a únikové hry, na niž musí být vícero účastníků. V tomto případě jsou to účastnice, máme ale všichni avatary s totožnými obličeji. Procházíme tísnivým prostředím, hledáme klíče, vzorce, baterky. Posloucháme příběh o milostném vzplanutí. Nahlížíme do místností plných nahých mužských těl. Někde jich je víc najednou. Působí to sugestivně.
Mému počínání přihlíží sám režisér Tung-Yen Chou a neskrývá utrpení, když hlásím, že mému headsetu došla baterie. Jde o ambiciózní projekt s jistými technickými chybami. Narážel jsem do spoluhráček, ačkoli naše avatary zůstávaly v bezpečné vzdálenosti. Náhodně jsem se ocital mimo lokace, uprostřed tronovského gridu. Ruce mi rostly z krku. Ale byla to velká autorská vize mimo mou komfortní zónu, dospělý projekt, který nespoléhal na pouhou sugesci prostoru a dětskou radost z úchopu virtuálních objektů. Celé mi to připadá jako budoucnost. Snad světa, kde nebudou ani ocelové mraky. Snad něčeho jiného. Ale budoucnost, kterou je vzrušující vidět už dnes.
