Elegance pohybu, muzikalita, technická bravura. Balet se loučí s Vlastimilem Harapesem
Od šedesátých do osmdesátých let minulého století byl tanečník Vlastimil Harapes propojený s Baletem Národního divadla. Potom byl jeho porevolučním uměleckým šéfem. Když před několika dny zemřel, balet získal takovou pozornost, o níž se mu za běžných okolností ani nesní.
Na náměstí Václava Havla, hned vedle plastiky srdce od sochaře Kurta Gebauera, hoří svíčky pod fotografií Vlastimila Harapese, který v Národním divadle prožil svou baletní kariéru. Vlastimil Harapes zemřel 15. května v 77 letech.
U fotografie je krátké rozloučení s tímto emeritním sólistou a šéfem Baletu Národního divadla, s laureátem Ceny Thálie za celoživotní baletní mistrovství. A také s nositelem titulů zasloužilý a národní umělec, což jsou tituly, které se v umění udělovaly za minulého režimu. Připomíná se tu jeho pohybová elegance, kterou osvědčoval na jevišti, jeho vytříbená kultura, muzikalita, technická bravura i neokázalá jistota v tanci. Upozorňuje se na jeho taneční mistrovství a charismatický jevištní projev. A také se tu vyjadřuje dík za to, jak balet u širší veřejnosti popularizoval.
Jeho vrcholnou taneční formu mohli zažít divačky a diváci, kteří navštěvovali baletní představení v Národním divadle ještě před sametovou revolucí, tančil však i v zahraničí. Taneční konzervatoř v Praze absolvoval přesně v polovině 60. let minulého století a v roce 1966 nastoupil do baletního souboru Národního divadla. Pět let nato se stal jeho sólistou. Na závěr své aktivní taneční kariéry přešel do souboru Laterny magiky (1987–1989). Celá devadesátá léta až do roku 2002 pak strávil jako umělecký šéf pražského baletu.
Sama jsem tanečníka Vlastimila Harapese vzhledem ke svému věku viděla na jevišti v jeho vrcholné taneční formě, bohužel jen jednou. Byla jsem desetiletá, ale obrazy mi v paměti doteď utkvěly. Je rok 1987, socialismus ještě nemá v Česku úplně na kahánku a Laterna magika uvádí inscenaci Odysseus podle Homérova eposu v hlavní roli s Vlastimilem Harapesem. Sešel se na ní skvělý tým (choreografie Ondrej Šoth, režie Evald Schorm a Jaroslav Kučera, hudba Michael Kocáb, scéna Josef Svoboda, kostýmy Šárka Hejnová) a umělecky je to tehdy bomba, nejen já sleduji multimediální představení skoro s pusou dokořán. Premiéru má v tehdejším Paláci kultury (dnešní Kongresové centrum).
Během své bezmála čtvrtstoleté taneční kariéry však tento tmavovlasý tanečník typu danseur noble protančil (sám v rozhovorech často mluvil o tom, že proskákal) skoro celý klasický baletní repertoár a jeho velké mužské role. Ve svém tanečním rejstříku měl prince (například v Labutím jezeře, Spící krasavici nebo v Louskáčkovi), dramatické hrdiny (například v Macbethovi, ve Faustovi, ve Spartakovi nebo ve zmíněném Odysseovi), tančil Alberta v Giselle, Colina v Marné opatrnosti, Basila v Donu Quijotovi, Ivana Careviče v Ptáku Ohnivákovi...
A ani jeho filmografie není zanedbatelná. Ve filmu debutoval ještě při studiu na konzervatoři v roce 1964 ve Starcích na chmelu. Z dalších filmů připomeňme třeba Markétu Lazarovou, Den pro mou lásku, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny nebo Operaci mé dcery. Účinkoval i v seriálech a v dokumentárních filmech. Roličku přísného porotce bizarní taneční soutěže si střihl také ve videoklipu k písni Attention aux hommes od Tata Bojs, který je k vidění na YouTube.
Vlastimil Harapes byl mimořádně disponovaný tanečník, který v baletu zakusil jak zlatá šedesátá, tak normalizaci (později se propíralo, jak to bylo s jeho podpisem Anticharty) i uvolňování poměrů v 80. letech minulého století. Prosadil se nejen v tak fyzicky a psychicky náročné umělecké oblasti, jakou je klasický balet, který vyžaduje pro laiky těžko představitelnou disciplínu, houževnatost, odolnost, zdatnost a oddanost, tak ve filmovém herectví, zpíval, účinkoval v muzikálu, učil tanec, moderoval v rádiu, kandidoval do Senátu... Později jsem Vlastimila Harapese viděla právě v muzikálu Kráska a zvíře, což však nebyla produkce, která by snesla příliš vysokou laťku kvality.
Pro tuzemský balet byl konstantou, člověkem, který je stále pevnou součástí baletního světa, i když už není na jevišti. Byl vidět, i když už netancoval. A to není pravidlo. Spousta výborných tanečnic a tanečníků se z uměleckého světa vytratí, když opustí jeviště, a balet nechají za sebou jako jednu životní etapu, která skončila. Harapes v rozhovorech upozorňoval i na život tanečníků po konci kariéry, poté co dozní aplaus. Chtěl návrat v 90. letech zrušených baletních důchodů (tedy dřívějšího nároku na důchod, neboť taneční kariéra je intenzivní a krátká, zcela běžně dnes končí i hodně let před čtyřicítkou), a to jako možnosti, jak podpořit umělkyně a umělce v křehké a náročné době jejich přechodu do jiné profese. Takovou a ani jinou zásadnější podporu tanečnic a tanečníků v době profesní změny se však už nikdy v demokratickém Česku prosadit nepodařilo. Jejich situace je nevyřešená dodnes.
Vlastimil Harapes zemřel a vyprovází ho záplava poděkování, smutek a slzy, spousta vzpomínek lidí, kteří s ním úzce spolupracovali nebo ho znali jen letmo, lidí z baletu, které ovlivnil, jeho publika. Kéž by nás to zavedlo i k hlubšímu zamyšlení nad tím, jaký respekt má v Česku taneční povolání a umělecká tvorba vůbec. Jaký respekt má v české společnosti umění, které umožňuje vidět svět s překvapením, s vášní, jinýma očima.
