Demi Moore září v šokantním, brutálně zábavném hororu The Substance. V Cannes vyvolal pozdvižení
Program 77. ročníku filmového festivalu v Cannes se překlopil do své druhé poloviny. A konečně jsme zažili událost. Fyzické kino, ze kterého odcházím rozbitý jako hračky, nádherně otřesený a s nezastavitelnými návaly léčivého smíchu. Úder do žaludku, o kterém se tu hodně mluvilo, nakonec předvedla Coraline Fargeat se satirickým body hororem The Substance (Látka).
Stříkačka injektuje do vaječného žloutku jakousi tajemnou látkou. A hle, žloutek se rozdělí na dva. Pak už vidíme výrobu hvězdy na hollywoodském chodníku slávy. Patří Elisabeth Sparkle (Demi Moore), která vystupuje v televizním aerobiku. Hned zaujme osmdesátková výprava ve stylu Cvičme v rytme, ovšem na steroidech. Duch dávné doby se pak prohání i na chodbách studia, když Elisabeth zaslechne extravagantního producenta Harveyho (Dennis Quaid): chce ji vyhodit, je už moc stará. Otrávená Elisabeth pak přijme podivnou nabídku zúčastnit se zdravotního programu Substance, jenž slibuje vytvořit vám pomocí několika injekcí vaše mladší já. Podmínkou je, že musíte své tělo pravidelně střídat – jeden týden v mladém těle, druhý ve starém. A tak se na scéně objeví Sue (Margaret Qualley). Přerušované týdny života jí ale brzy přestávají stačit. Na Elisabeth se však zpožděné střídání začíná výrazně projevovat.
Francouzská režisérka Coralie Fargeat vychází z francouzské tělesné provokace ve stylu Gasapara Noého, již míchá s rozpustilými horory raného Petera Jacksona. Fascinují ji i vědecké experimenty a posedlost postav známá z filmů Davida Cronenberga.
„Na jejím psaní se mi líbí, že sleduje, jak jsme samy přijaly mužský pohled na ženy,“ řekla v Cannes Demi Moore. „Přestože ta mladší, lepší verze mé postavy dostává skvělé příležitosti, pořád touží po té stejné validaci.“ Režisérka, která debutovala v roce 2017 thrillerem s všeříkajícím názvem Pomsta, pak přidala: „Chtěla jsem se soustředit na ženské tělo; jako ženy jsme definovány tím, jak nás vnímá společnost. Násilí, které na sobě pácháme, je násilím z našeho okolí.“
Fargeat dokáže udržet stylizaci, stejně jako myšlenku o kráse jako droze nejen pro odporné televizní producenty, ale nakonec i pro majitele onoho krásného těla. Zároveň dokáže plátno zásobovat nečekanými a čím dál bláznivějšími zvraty, což publikum v canneském kině Debussy vybláznilo k takřka fotbalovému fandění. Něco podobného jsem v Cannes naposledy zažil u Drive s Ryanem Goslingem, tedy před třinácti lety.
Zmíněný Cronenberg pak promítl svou soutěžní novinku The Shrouds (Rubáše) v pondělí večer. Jde o podívanou utlumenou snad až ke tlení. Vincent Cassel v obleku od Saint Laurenta (producent filmu) jako Karsh připomíná vyčesanými vlasy i ostrými rysy samotného režiséra. Je majitelem technologicky pokročilého hřbitova, který vám umožní sledovat rozklad těl vašich blízkých. Karsh vše vymyslel ze smutku nad umírající manželkou Beccou (Diane Kruger).
Když je její hrob zvandalizován, ocitá se Karsh v pavučině pochyb. Jdou po něm špioni čínské vlády, kteří pasou po technologických patentech? Nebo bývalý pomocník Maury, jenž Karshovi do počítače nainstaloval AI pomocníka Hunny s hlasem Beccy? Nebo snad záhadný doktor a zároveň manželčin milenec? Karshovi v pátrání pomáhá švagrová Terri (opět Diane Kruger), již konspirační teorie sexuálně vzrušují.
Stylově minimalistický film vyniká umnými dialogy a soustředěným herectvím, potěší ale nejspíš jen Cronenbergovy oddané fanoušky nebo příznivce filmů ve stádiu vývoje. Coraline Fargeat zkrátka svého učitele Cronenberga překonala jak dravostí, tak odvahou. Bude to stačit na Zlatou palmu? Potlesk pro The Substance trval letos rekordních 13 minut.
