My všichni školou povinní aneb Návrat do časů, kdy děti říkaly učitelkám „soudružko“ a v zimě byly závěje
Doslova už jen pár dní zbývá do okamžiku, kdy žáci a studenti obdrží svá závěrečná ročníková vysvědčení. Poté jim začnou letní prázdniny a oni budou moct, stejně jako jejich rodiče na pár týdnů na školu zapomenout. Anebo taky ne. Důvod však v takovém případě bude veskrze prozaický: právě v těchto týdnech každou neděli dopoledne vysílá Česká televize slavný seriál My všichni školou povinní a ten poběží až do konce prázdnin. Z dnešního pohledu jde již o klasiku, poprvé totiž tento třináctidílný počin scénáristky Markéty Zinnerové a režiséra Ludvíka Ráži ze školního prostředí vysílala Československá televize před 40 lety.
Stejně jako každé filmové dílo, které vzniklo v době normalizace, má i tento seriál své příznivce a odpůrce. První skupina vyzdvihne v první řadě hvězdné herecké obsazení seriálu. Tehdejší extralize v podání Dany Medřické, Jiřího Sováka, Vladimíra Menšíka, Jiřiny Bohdalové, Blanky Bohdanové či Gabriely Vránové více než zdatně sekundují už tehdy známí herci jako Jiří Bartoška, Karel Augusta, Vladimír Brabec, Jiří Hanzlík, Zdena Hadrbolcová nebo Jana Preissová, které pak doplňují nováčci jako Miroslav Vladyka či Veronika Žilková a pochopitelně řada dětí v dětských rolích. Takový Milan Šimáček v roli Jirky Olivy je legendární dodnes a možná každá učitelka za svoji kariéru ve třídě měla alespoň jednoho žáka, jehož byl zlobivý, ale kamarádský Jirka ztělesněním.
Oblibě seriálu nahrává skutečnost, že zavádí diváka do prostředí školy, které každý ze svého života moc dobře zná. Ať už jako žák, nebo rodič, nebo pedagog. Děj je autentický a je z něj znát, že scénáristka si dala opravdu mravenčí práci s popisem situací a charakterů jednotlivých postav. Za poslední čtyři dekády se leccos změnilo, ale i přesto nebo právě proto si seriál najde svoje diváky. Například jen kvůli srovnání tehdejší doby s tou dnešní nebo pro pocit vrátit se v čase zpět do školní lavice.
Kritici pochopitelně seriálu vytknou ideologické zabarvení a určitou šablonovitost jednajících postav. Přestože v seriálu jsou popisovány společensky „negativní“ jevy jako rozvod rodičů, krádež společných peněz na dárek pro třídního učitele, melouchy v pracovní době nebo běžné problémy mezi jednajícími postavami, vše má tendenci v ději směřovat k jejich urovnání či společensky příznivému nebo bezkonfliktnímu rozuzlení.
Nad vším se samozřejmě tyčí instituce jako pionýrská buňka, školská komise či stranická organizace KSČ. Člověk by pak mohl nabýt dojmu, jak dříve vše mělo svůj řád, jak škola pevně a bez škobrtnutí vedla děti po správné cestě a že pokud nastaly problémy, byly včas a s náležitým poučením vyřešeny. Jenže ono to všechno v té době tak nebylo. Skutečnosti, že seriál nevyznívá jako prorežimní propaganda nejhrubšího zrna, zkrátka vděčíme jen a pouze tomu, že seriál byl určen pro děti a mluví primárně jejich jazykem, dále pak skutečnosti, že autorka se jala řešit spíš vztahy mezi dětmi či dospělými osobami (než jejich vztahy vůči systému a jeho institucím) a konečně hereckému obsazení. Ani zde se to samozřejmě neobešlo bez ztráty kytičky v podobě angažování herců, jako byla Jiřina Švorcová, Jaroslav Moučka či Josef Větrovec.
Z dnešního pohledu archaicky nebo až úsměvně vyznívá, jak se děti i dospělí mezi sebou titulují jako soudruzi a soudružky. Dnešní děti možná poprvé na vlastní oči mohou vidět (a dospělí jen vzpomínat), jak byly kdysi zimy tuhé a bohaté na sníh. To v dnešní době teplých zim, kdy sníh vydrží jen pár dní nebo nenapadne vůbec, přináší metrové závěje hodně velkou nostalgii.
K seriálu se váže samozřejmě velké množství příběhů, postřehů a veselých či smutných epizod. Jednou z nich bylo úmrtí Dany Medřické během natáčení, po němž musela Markéta Zinnerová přepisovat scénář. Již těžce nemocný byl během natáčení i Vladimír Menšík, kterého museli na plac vozit z nemocnice. Role neurotické učitelky Hedviky Hajské se Gabriela Vránová zhostila tak autenticky, až jí chodily dopisy od skutečných učitelek, které měly v práci stejné problémy jako ona a od této práce pak dokonce utekly. Veronice Žilkové se krátce po odvysílání seriálu narodila dcera – dnes bulvárem tolik oblíbená Agáta Hanychová – a mnozí diváci si mysleli, že jejím otcem je její seriálový partner Miroslav Vladyka. Roli Luboše Olivy měl původně hrát Tomáš Holý, ale tehdejší hvězda už měla hraní ve filmech plné zuby a roli odmítla.
Velká část záběrů se natáčela v Liberci a v lokacích v Jizerských horách či Krkonoších. Školní scény se však točily už v Praze, a to v Základní škole Petřiny-Sever. Samotné natáčení seriálu trvalo dva a půl roku, scénář čítal 1300 stran. Poprvé byl seriál vysílán od 22. dubna do 4. června 1980.
I po čtyřiceti letech je seriál stále vděčným předmětem zájmu. Lze u něj vzpomínat, srovnávat tehdejší dobu s tou současnou, inspirovat se, ale taktéž i nahlédnout na druhou stranu barikády. V dnešní době, kdy se vzdělávání dětí překotně vyvíjí a mění, není od věci si tu a tam připomenout, že má-li nastupující generace něčeho dosáhnout a posunout naši zemi zase dál, bez dobrého vzdělání se to neobejde.
