Další Kerouac na českém knižním trhu: Marná moudrost jurodivého mistra, debakl ve svěžím překladu
Kniha Vanity of Duluoz letos zásluhou nakladatelství Argo vyšla úplně poprvé česky. Duluozova marnost je poslední knihou, kterou Kerouac stihl dopsat a vydat. Premiéru měla v roce 1968, o rok později už otec beatniků nastoupil svou poslední cestu.
O převod se postarala renomovaná překladatelka Hana Zahradníková podle verze z roku 1994 z newyorského nakladatelství Penguin Books. Je svěží a prostý překlepů, ale trochu chybí vysvětlivky převodních postupů dobově zabarvených pojmů. Takových vysvětlivek se dočkala rovněž Argem vydaná sbírka Allena Ginsberga Kadiš a jiné básně (2020), i když tam primárně šlo o ospravedlnění úprav Boba Hýska v původním překladu Jana Zábrany.
Proč je třeba v názvu „vanity“ přeložena jako „marnost“, ale v textu se vyskytuje „marnivost“? Pro příležitostného Afroameričana, kterého, pokud vím, Jack Kerouac vždy popisoval jako „negro“, má Hana Zahradníková výraz „barevný“. Možná to tak Kerouac v poslední knize začal psát, možná to tak bylo změněno ve verzi z roku 1994, možná jde o zásah redaktora, ale pak by bylo na místě vysvětlit kontext, což by knize dodalo rozměr diskuse. Takhle se můžeme jen domýšlet. Naopak mile překvapí vynalézavý převod výrazů typu „blbševici“.
Dvorní překladatel beatniků Josef Rauvolf dodal doslov, ale na odborníka svého kalibru je v něm pohříchu povšechný. Dobrou polovinu odbyl bombastickými citacemi pamětníků, jaký že byl ten Kerouac šílený, ale geniální spisovatel. Zrovna po tomto titulu přitom sáhnou spíš fajnšmekři, kteří jsou s jeho mytickým puncem dávno srozuměni.
Geneze pábitelova
Ač se autor svěřuje psacímu stroji, potažmo neznámému čtenáři, oslovuje hned v první větě svou ženu. Intimní a zároveň nedosažitelné „ty“ – neformální, nedramatické, zato sentimentální a nalézající zasuté, zdánlivě bezvýznamné vzpomínky v klikatících se vsuvkách – je pro beatnické vyprávění, jak ho Kerouac etabloval, stěžejní. Spontánní nespoutaností navázalo, spolu s francouzskými existencialisty a u nás s Egonem Bondym a Bohumilem Hrabalem, na předválečný surrealismus. Hrabal mimochodem označil první Kerouacovu publikaci, která u nás vyšla v roce 1963 – sbírku povídek Říjen v železniční zemi – za to nejlepší, co kdy četl.
Ve svém aktivistickém vitalismu čerpal Kerouac z vlastní katolické víry. V Duluozově marnosti uvádí ve výčtu svých inspirací: „1) Huxleyovská (?) idea nepřetržitého růstu (také goethovská). Élan vital. Tok konverzace (polemistiky), četby, psaní a prožívání se nikdy nesmí zastavit. Směřování.“ (s. 283) První román Maloměsto, velkoměsto z roku 1950 napsal ještě tradiční formou, pro ty další už si vypůjčil asociativní, vášnivý styl dopisů Neala Cassadyho. Vyztužil ho svou fenomenální pamětí, díky které nejde jen o proud vědomí, ale také o jurodivý dokument. Generační výpověď Na cestě ovšem musel přes její naléhavou svéhlavost, nebo právě pro ni, takřka donekonečna upravovat.
Kerouac léta živořil, než mu redaktoři po řadě ústupků v roce 1956 majstrštyk konečně odsouhlasili. Záhy nabytá sláva mu umožnila vydat mezitím napsané kusy jako Podzemníci (1958), Maggie Cassidy (1959), Doktor Sax (1959), Tristessa (1960) nebo Vize Codyho (1960) v původnějším znění; nakladatelé ho obvykle donutili jen změnit jména protagonistů. Více si začal dovolovat, i co se týče alkoholu, který se zmocnil jeho vitalismu. Ve volném pokračování Na cestě, které vyšlo pod názvem Dharmoví tuláci (1958), už je pod pláštíkem buddhismu znát nihilismus. Autorovým protějškem tu není žoviální prosťáček pro každou srandu Cassady, ale vyzenovaný, japanofilní haikař Gary Snyder. V důsledku sebedestruktivního pití to nakonec u Kerouaca vyhrála melancholická nostalgie, jejíž přehlídkou je sbírka povídek Andělé zoufalství (1965).
Zmoudření nebo rezignace?
V posledních letech narážela jeho nezdolná aktivita na absenci událostí, což uvrhlo v chaos jeho novelu Satori v Paříži (1966), v níž se vydává do Francie hledat své předky, aby nacházel hlavně dno lahve ve francouzských putykách. Stále však jde o dílo génia, který se nebojí napsat do jedné věty hned několik závorek po sobě, hovořit ve znacích a v reálném čase realizovat ad absurdum všechny nápady, které mu přijdou na mysl.
V Duluozově marnosti se mu pár let před smrtí v hlavě přehrávají mladá léta od třinácti do čtyřiadvaceti. Vzpomíná na ně už bez někdejšího fanatického kalupu, smířený s tím (nebo pokořený tím), že život se nedá zachytit. Nepředstírá příběh, vždyť život žádný nemá, je to jen série zapomínání a rozpomínání. Když Duluozovu marnost porovnáme s paměťmi jiných alkoholiků, jako je Démon alkohol (1913) Jacka Londona, Pohyblivý svátek (1964) Ernesta Hemingwaye nebo Šunkový nářez (1982, v argovském překladu z roku 2016 Jelito) Charlese Bukowského, je to celkem debakl.
Pro hovoří, že jde o první vydání v češtině – o čerstvý a aktuální překlad Kerouacova nevědomého testamentu plného bujarých „statementů“. Proti mluví kromě autorova neutěšeného tápání také to, že vyprávění končí tam, kde začíná to, co by nás bývalo zajímalo nejvíc – v roce 1946 na prahu jeho cestovatelské a spisovatelské kariéry. Peripetie kolem jeho první tzv. kariéry, kterou byl americký fotbal, bychom přitom asi bývali oželeli.
