Je hodně Hitlera ve Wagnerovi, ale svět jeho díla miluje. Vyšla kniha o hudbě a její přitažlivosti
Vyrovnaný kontokorent na účtu, úhledně vyskládané obvazy a náplasti v lékárně... V životě se setkáváme s mnoha různými formami uspořádaných struktur. Většině z nás ale při jejich spatření oči nezvlhnou. Čím to je, že nás oproti tomu zvláštní druh řádu, který nacházíme v hudbě, tak dojímá či aktivizuje? I to řeší americko-kanadský polyhistor Daniel J. Levitin, hudebník, neurolog a kognitivní psycholog, ve své úspěšné knize Mozek a hudba: Věda o posedlosti člověka hudbou (nakl. Dybbuk). Ta byla přeložena už skoro do dvaceti jazyků, vydržela více než rok na seznamu bestsellerů The New York Times a prodalo se jí přes milion výtisků.
Daniel J. Levitin (* 1957) v publikaci Mozek a hudba: Věda o posedlosti člověka hudbou přístupnou formou vysvětluje aktuální vědecké poznatky o tom, jak hudba působí na náš mozek; co skutečně slyšíme a co si jen nevědomky konstruujeme; jaká je neuroanatomie hudebního očekávání, emocí, poslechu a výkonu nejúspěšnějších hudebníků.
Pravidlo 10 000 hodin a zánik hudby
Mimo jiné se ptá: Je pravda, že člověk musí cvičit nejméně deset tisíc hodin, než se stane hudebním virtuózem? Proč se zdá, že lidé s přibývajícím věkem ustrnou ve svém hudebním vkusu a přestanou zkoušet novou muziku? A jak to, že když v jistém sardinském náboženském útvaru zpívají čtyři mužské hlasy harmonicky a témbrově správně, z jejich zpěvu se jakoby vynořuje pátý, ženský hlas (přičítaný Panně Marii)?
Autor přibližuje roli hudby ve vývoji lidského mozku u nemluvňat i v historii celého lidského rodu. Polemizuje přitom s názorem vlivného kognitivního vědce a lingvisty Stevena Pinkera, že pokud jde o biologický význam, je hudba k ničemu. Na rozdíl od jazyka, zraku či sociálního uvažování by mohla hudba ze života našeho druhu podle Pinkera zmizet a prakticky nic by se nezměnilo. Levitin ukazuje, jak je takový názor mylný. Přesvědčivě dokládá, že hudba má prastarý evoluční základ i význam, vždyť je přítomna u všech lidí, existuje již dlouho a zapojuje specializované mozkové struktury, včetně paměťových systémů, které mohou zůstat funkční, když jiné systémy selžou.
Spouští také některé stejné nervové oblasti jako jazyk, ale mnohem více než on těží z prastarých mozkových struktur, které se podílejí na motivaci, odměně a emocích. Ať už je to několik prvních úderů kravského zvonce v písni Honky Tonk Women, nebo úvodní tóny Šeherezády Rimského-Korsakova, systémy v mozku synchronizují nervové oscilátory s pulzem hudby a začínají předvídat, kdy se objeví další těžká doba: „Jak se hudba odvíjí, mozek neustále aktualizuje své odhady, kdy přijdou další doby, a s uspokojením sleduje, zda se mentální doba shoduje s tou skutečnou, a má radost, když zručný hudebník toto očekávání zajímavým způsobem zmaří.“
Hudba a její sex appeal
Levitin používá příklady z nejrůznějších hudebních žánrů a druhů. Ovšem co se týká životního stylu, odvolává se hlavně na rockové hvězdy, u kterých zdůrazňuje, že počet jejich sexuálních partnerek byl zřejmě mnohokrát vyšší, než má běžný muž. „Zdá se, že u špičkové rockové hvězdy, jako je Mick Jagger, není fyzický vzhled to hlavní.“ Podstatnější je právě jejich svůdný zpěv a tanec.
A autor soudí, že totéž se týkalo i našich předků. Hudba, zejména ta zapamatovatelná, se mohla vloudit do mysli potenciální partnerky a přimět ji myslet na nápadníka, i když byl na dalekém lovu, a předurčit mu ji, když se vrátil. Jako nástroj aktivace konkrétních myšlenek není hudba tak efektivní jako jazyk. Jako nástroj k vyvolání pocitů a emocí je ovšem hudba působivější než jazyk. Na milostné písni se pak nejlépe ukazuje, že kombinace těchto dvou prvků je optimálním způsobem, jak se při dvoření předvést a uspět. I na obecnější rovině hudba podle autora slouží jako prostředek pro utváření sociálního pouta a společenské soudržnosti.
Je hodně Hitlera ve Wagnerovi
Levitin vysvětluje i naše osobní preference. Velkou roli zde podle něj hrají náhodné faktory: kam jsme chodili do školy, s kým jsme se stýkali, jakou hudbu tito lidé zrovna poslouchali. S čímž by zvláště sociologové jako Pierre Bourdieu a jeho následovníci ne zcela souhlasili.
Levitin se ovšem svěřuje i s tím, koho on sám na druhou stranu rozhodně neposlouchá. Richarda Wagnera! Řadí se k těm, kteří se kvůli jeho antisemitismu, vyložené „vulgaritě“ jeho myšlení a spojení jeho hudby s nacistickým režimem necítí při poslechu jeho děl bezpečně. Sám za sebe tedy přeopatrně prohlašuje: „Zdráhám se podlehnout svodům hudby vytvořené tak narušenou myslí a tak nebezpečným srdcem, jako je to jeho, ze strachu, že bych mohl dospět k nějakým stejně ošklivým myšlenkám.“ Ano, už bylo mnohokrát analyzováno, že „je hodně Hitlera ve Wagnerovi“, a známý je i humorný citát Woodyho Allena: „Wagnera moc často poslouchat nemůžu, dostávám při něm silné nutkání přepadnout Polsko.“ Je asi pochopitelné, že zvláště v Izraeli se jeho hudba veřejně hraje zřídka a i tato provedení provází kontroverze, ale celosvětově patří jeho opery k základním kamenům repertoáru předních operních domů a zatím se nezdá, že by to u posluchačů paušálně vedlo k „ošklivým myšlenkám“.
Ne všechny části knihy jsou tedy stejně neprůstřelně přesvědčivé, ostatně postihnout působení hudby v její komplexnosti není snadné. Kupříkladu publikace Hudba: Podvratné dějiny naopak zdůrazňovala její revoluční potenciál, tedy to, že dokáže „svrhnout etablované mocenské struktury, zpochybnit všeobecně přijímaná pravidla“ a podkopat otřepané konvence. Zvláště neurologické poznatky ale Levitinova kniha podává srozumitelně a v bohatém množství. Jako aktivní hudebník navíc autor poskytuje i návody, jak si určité hudební žánry a formy nejlépe užít. Pouze pokud totiž známe jejich zavedené konvence, může nám jejich porušení přinést nejen zmaření očekávání, ale hlavně obohacující překvapení.