Podmanění, ponížení, bolest, vyloučení. Drastické svědectví o vynuceném válečném sexu
Fenomén sexuálního násilí provázejícího ozbrojené konflikty a represivní režimy už byl i v češtině popsán několikrát, a to na jednotlivých příkladech z minulosti (Sexualizované násilí) nebo z dob nedávných (Kořistí v Kaddáfího harému). Nakladatelství Host ale před časem, v překladu Adély Bartlové, vydalo knihu Naše těla, jejich bojiště: Příběhy žen z války, která téma válečného znásilňování (převážně) žen až drásavě názorně přibližuje na mnoha příkladech z různých částí světa a odlišných dob.
Autorkou publikace Naše těla, jejich bojiště: Příběhy žen z války je britská novinářka Christina Lamb (* 1966). Ta svůj výčet začíná už v mytických časech, u dobytí Tróje a dělení ženské „kořisti“, u únosu Sabinek Římany i některých dějů Starého Zákona. Pak pokračuje už plně historickými zprávami. První soud se sexuálním násilníkem se podle ní odehrál v roce 1474 v Německu, kde usvědčili Petera von Hagenbacha, rytíře ve službách burgundského vévody, z porušení „zákonů božích i lidských“ a pět let trvající hrůzovlády, kdy jako zemský správce Horního Porýní znásilňoval a vraždil civilní obyvatele. Za což byl popraven.
Samy ze sebe udělaly terče
Nejvíce se ovšem autorka věnuje kauzám z 20. a 21. století včetně těch současných. Ať už to byla občanská válka v Jugoslávii či Konžské demokratické republice, krutosti páchané islamisty (Boko Haram či ISIS) nebo genocidy Tutsiů a Rohingů, na mnoha místech osobně mluvila s oběťmi a tamní hrůzné události popsala coby reportérka. I když se historické „kulisy“ mění, základní schémata zůstávají podobná: během těchto násilných aktů jde o to, ponížit ženy nepřítele, traumatizovat obyvatelstvo druhé strany a přimět ho k odchodu, případně donutit ženy nepřátel rodit „naše“ děti, aby se změnilo složení populace.
Někdy jde o konflikty etnické, jindy spíše ideologické či třídní. Christina Lamb cituje kupříkladu řeč, již pronesl frankistický generál Queipo de Llano (1875–1951) chvástající se tím, že jeho vojáci ukázali „rudým zbabělcům“, co to znamená být muž. A ukázali to i jejich partnerkám: „Tyhle komunistické a anarchistické ženy ze sebe koneckonců svou doktrínou volné lásky samy udělaly terče. A teď se aspoň konečně seznámily s opravdovými muži, ne bábovkami a rádoby vojáčky.“
Počít dítě pro stranu
Zmiňuje i pravicovou diktaturu v Argentině (1976–1983), kdy byly těhotné ženy unášeny nebo znásilňovány a ponechávány naživu, aby mohly porodit, a novorozeňata jim pak byla odebírána. Podle režimu šlo o záchranu těchto dětí před komunisty: předávány byly do „řádných katolických rodin“, které je měly ochránit před „bezbožnými“ levicovými názory jejich rodiček. (Mimochodem, kanadská spisovatelka Margaret Atwood přiznala, že ji dění v Argentině přivedlo na některé z praktik, které zahrnula do svého Příběhu služebnice.)
Co do hromadného vraždění byli ovšem mnohem „výkonnější“ Rudí Khmerové v Kambodži. Méně známé ale je, že ženy si pod jejich hrůzovládou musely brát cizí muže při hromadných svatbách a manželství pak „konzumovat“ pod pohrůžkou střelnou zbraní. Skupina Rudých Khmerů stála venku před chýšemi a hlídala, jestli mají manželé sex: „Jejich úkolem bylo počít dítě pro stranu“.
Zavržení a sekundární viktimizace
I když se zdůvodnění lišila, devastující účinek na postižené byl stejný. Pokud oběti hromadná znásilnění přežily, často pak musely čelit odsudkům a ostrakizaci, když se pokusily vrátit domů, takže jsou v tomto smyslu dvojími oběťmi. Někteří politici se snaží o jejich ocenění, jako první prezident Bangladéše Šajch Mudžíbur Rahmán (1920–1975). Ten prosadil přijetí znásilněných žen jako válečných hrdinek a přiznal jim podobné čestné postavení jako mužským bojovníkům za svobodu. Zajistil jim přednostní nárok na vzdělání a zaměstnání a vybízel muže, aby si je brali za manželky. Nicméně jeho odvážná a bezprecedentní iniciativa měla opačný účinek, protože se tento čestný titul stal cejchem. Společnost tyto ženy zavrhla, neboť měly sex s někým jiným než se svým manželem: „Mnohé z nich vyhnala vlastní rodina nebo komunita, některé dokonce zabil vlastní muž, nebo je donutil zabít své děti.“
Navíc pokud se jejich případ dostane před soud, nikoli zřídka jsou vystaveny zesměšňování a znevažování. Jedné znásilněné se prý právník obhajoby pochybovačně ptal, jak ji někdo mohl znásilnit, když „nebyla vykoupaná a páchla“. Načež soudci „propukli v smích“.
Kéž by se tahle metla lidstva vymýtila
Autorka připouští, že válečné hladovění a zoufalství někdy dohánělo ženy k sexuální práci tzv. dobrovolně. Zvláště lákavým zbožím disponující američtí vojáci často „nepotřebovali znásilňovat, protože měli spoustu cigaret“ (více viz k tomu v knize Válka a chtíč. Sex a američtí vojáci za II. světové války ve Francii). Celkově se podle autorky ve válkách znásilňovalo odjakživa, i když s různou intenzitou. V posledních asi deseti letech se prý dokonce míra znásilňování bohužel zvyšuje. V závěru Christina Lamb vyjadřuje přání, aby se „tahle metla lidstva konečně vymýtila“. Což však vzhledem k výše řečenému není příliš realistické přání. Dodejme, že obecně je u savců znásilňování relativně běžné u delfínů nebo šimpanzů, ale nikoli u bonobů. Lidské chování přitom – zjednodušeně řečeno – v některých aspektech jakoby osciluje mezi modely chování šimpanzů a bonobů, našich dvou nejbližších příbuzných.
Je samozřejmě potřebné dávat hlas lidem, jimž tato znásilnění zničila život, a hnát pachatele před soud, jak to činí Lamb. Ovšem někteří z nich by možná při čtení o ponížení, které způsobili, konstatovali, že to přesně tak chtěli…
