Never more pochybným diskusím nad uměním, které nebezpečně připomínají doby minulé
Ve Veletržním paláci končí Bienále ve Věci umění, „prostor pro hlasy současných umělců a umělkyň, kteří podávají svědectví o složité historické a politické situaci, v níž se nacházíme“. Takže se tam třeba vedla diskuse na téma „historické a současné momenty bojů v kontextu dělnických, družstevních a nájemnických hnutí“. Jakože cože? A když už se kvůli dešti a povodním rušily kulturní akce, mohli ti méně zasažení z nás aspoň jít do kina – a mohli si vybírat i jiné filmy než hity...
Marek Gregor: Je mi jasné, že neustálé hledání originality, remastering a recyklace už zavedeného a úspěšného vedou umělce do nejrůznějších zákoutí myšlenkového spektra, ale občas mi jaksi uniká smysl. A říkám si, jestli se tady někdo totálně nepomátl – konkrétně v případě vážně míněné diskuse v rámci právě končícího Bienále Ve věci umění (do 29. září v pražském Veletržním paláci) na téma „historické a současné momenty bojů v kontextu dělnických, družstevních a nájemnických hnutí v České republice i mimo ni“. To jako vážně?
Antonín Kocábek: Never more určitě patří DEŠŤOVÉ KALAMITĚ, která zaskočila celou střední Evropu a u nás měla za následek nejen propršený týden a mohutné lokální povodně, ale také zrušení nemalého počtu koncertů, festiválků a dalších obvyklých venkovních akcí babího léta, a tudíž i značné zklamání všech, kteří se na ně třeba i dlouhou dobu těšili. Never more pak patří samozřejmě i všem jedincům, kteří i po tom, co zmíněné deště nastoupily bezprostředně po tropických vedrech, mají pořád ještě tu směšnou snahu zpochybňovat existenci klimatické krize.
Vojtěch Rynda: Chápu, že Vlny v nás vzbuzují pocit národní hrdosti a sounáležitosti, a taky si myslím, že Tereza Ramba je v Zápisníku alkoholičky skvělá. Návštěvnost těch filmů vypovídá o tom, že se strefily do divácké poptávky. Ale co jiné nové české filmy v kinech? Pocit možná ne národní, ale tak nějak lidské hrdosti a sounáležitosti ve vás vzbudí i půvabný dokument Velký finále PSO o klikaté cestě obrovského hudebního tělesa z Police nad Metují za plněním svých snů. A skvělé je i trojgenerační ženské obsazení (Veronika Žilková, Elizaveta Maximová, Mia Bankó) křehkého a originálního hraného snímku Světýlka, který letos soutěžil ve Varech. O dalších dobrých tuzemských titulech, jež se krčí u dna žebříčku návštěvnosti, nemluvě… NEJEN KINOHITY měl by být živ dobrý český divák!
