Dcera Karla Havlíčka Borovského měla být symbolem obrození. Stala se ale rebelkou své doby

Tohle je úplně hollywoodská story! To se musí udělat, to by byla škoda nechat ležet! Když scenáristka Lucie Vaňková narazila na životní příběh Zdeňky Havlíčkové (1848 až 1872), věděla, že ho jen tak ležet nenechá. V osudu siroty, z níž chtěli obrozenci vytvořit symbol české kultury, ale ona si jejich „projekt“ nedala líbit, viděla příběh ženy, která hledá své autentické já a zároveň boří společenské konvence nikoliv pro­gramově, nýbrž ze své vnitřní podstaty.

Minisérie začíná v roce 1871, rok před Zdeňčinou smrtí, a události jejího života tedy velmi zhušťuje. „Třeba loterie, kterou na podporu Zdeňky uspořádali obrozenci, se odehrávala, když jí bylo čtrnáct, a její milostné aféry trvaly několik let, takhle dlouhou časovou plochu jsme pokrývat nemohli,“ vysvětluje Vaňková. „V tomhle ohledu jsme udělali určitý úkrok od reality, ale jinak se snažíme věci vyprávět přesně tak, jak se staly. Byla bych samozřejmě radši, kdyby to bylo všechno přesně, moje vnitřní Líza Simpsonová tím trpí,“ směje se scenáristka a odkazuje na postavu pedantické šprtky z animovaného seriálu Simpsonovi.

Dcera národa se ale ohlíží po jiných zahraničních seriálech: tvůrci v tiskových materiálech zmiňují například satirickou Velikou o carevně Kateřině Veliké nebo komediální Dickinson o spisovatelce Emily Dickinsonové, inspirací byl i film Marie Antoinetta. Všechna tato díla ukazují s nadhledem, stylizací a uvolněným přístupem k faktům skutečné historické osobnosti – ženy, které se pokusily postavit pravidlům společnosti ovládané muži. „Marie Antoinetta nás inspirovala hlavně co do rebelování hlavní postavy, Veliká zase co se týče humoru, ironie a nadsázky,“ říká režisérka Cristina Groșan, která Dceru národa režírovala spolu s Matějem Chlupáčkem. „Mnohem víc se ale soustředíme na příběh dospívání, což s sebou nese hledání lásky a objevování svobody a hranic.“ Rumunsko-maďarská filmařka v českém prostředí natočila už celovečerní film Běžná selhání (2022), který byl oceněný na festivalu v Benátkách.

„Já myslím, že to je relativně univerzální příběh o puberťácký lásce. Holka vybírá, až možná nějakým způsobem přebere. Pro kluky je tam velmi zajímavá a poučná linie o tom, proč nebýt hodný chlapec,“ naráží Vaňková na postavu jednoho ze Zdeňčiných ctitelů, hraběte Kounice. Dalším nápadníkem je šarmantní polský důstojník rakousko-uherské armády Quido, přičemž ani jeden představám obrozenců o ideálním manželovi „dcery národa“ pochopitelně nevyhovuje.

Jestli tohle nenatočíte…!

Na osud Havlíčkové Vaňkovou upozornil režisér a scenárista Vojtěch Mašek, který tehdy vedl její tvůrčí dílnu na FAMU. Hotový scénář, jímž autorka FAMU absolvovala, složitou cestou přes dramaturga Mira Šifru a režiséra Jana Hřebejka doputoval do Barletty, společnosti producentů Maji Hamplové a zmíněného Matěje Chlupáčka. „Dala jsem text k posouzení mámě, která je bývalá učitelka literatury a má dobrý odhad. Když si Dceru národa přečetla, zavolala mi a říkala: ,Jestli z tohohle něco nevyrobíte, jste úplně blbí, protože to je napsaný skvěle,‘“ vzpomíná Hamplová.

Iva Janžurová: Měla jsem za to, že jsou moje dcery krásně moderně cynické a mé herecké kariéry si nevšímají

Rozhovory

Příběh mladé buřičky zapadá do její filmografie plné výrazných ženských hrdinek: Hamplová se jako castingová režisérka nebo producentka podílela na minisérii Iveta o Ivetě Bartošové, dokumentu Moje nová tvář o oběti útoku kyselinou Martině Izingové nebo dramatu Úsvit, které soutěžilo loni ve Varech. „Nebyl to plán, ale zároveň si uvědomuju, že pořád vzniká hodně filmů a seriálů, kde ženské postavy převážně vaří a starají se o děti, což mě skoro fascinuje. Protože na zpracování čeká spousta ženských příběhů. Za velkými historickými událostmi často stály ženy, které ale neměly možnost pořádně se projevit, být slyšet, jsou tu příběhy skvělých umělkyň a dalších výrazných osobností,“ říká producentka.

Barletta se poté produkčně propojila s tuzemskou pobočkou společnosti CANAL+, respektive s jejími producentkami Ladou Dobrkovskou a Barborou Mudrovou. „Moc jsme nedoufaly, že si jako svůj první český projekt vyberou zrovna čistě české téma národního obrození, ale pak jsme pochopily, že stejně jako mají různé země své Zátopky, tak ve své době prošly i nějakou podobou národního obrození a že to téma mají společné,“ říká Hamplová.

„V maďarské nebo rumunské historii, nebo spíše v transylvánské, je řada postav, které se vzepřely vůli starší generace nebo reagovaly na politické nepokoje doby. Moje střední škola v rumunském Aradu se jmenuje Elena Ghiba Birta po významné ženě, která také jako mladá osiřela. Zabývala se tím, že financovala studia mladých lidí zejména v rumunském jazyce, protože tehdy byly oficiálními jazyky němčina a maďarština,“ zmiňuje příklad ze svého prostředí režisérka Cristina Groșan.

„Snad v každé zemi je nějaký podobný pohnutý osud z 18. nebo 19. století, jako byl ten Zdeňčin,“ potvrzuje Mudrová. „Vývoj Dcery národa probíhal přes dva roky, původně mělo jít o takový panevropský projekt, ale pak jsme se vrátili k lokální podobě, že to bude právě o Zdeňce. Pro nás je důležité, že minisérii dělají mladí autoři, to byl jeden z klíčových parametrů, proč jsme se pro ni rozhodli. Mají jinou energii a náhled na věci a zajímalo nás, jak si s historickou látkou poradí. CANAL+ je v tuhle chvíli jediná zahraniční streamingová platforma, která u nás tvoří lokální obsah, a je celkem odvážné, že startuje tímhle projektem. Mohli jsme jít na jistotu, natočit thriller nebo detektivku true crime, kterých se teď dělá spousta, ale chtěli jsme se odlišit.“

Dcery ze slavných rodin