Gustavo Santaolalla: Nepovažuju za skladatele filmové hudby. Neumím číst ani zapisovat noty

Ve vaší hudbě hraje prim ronroco, strunný hudební nástroj pocházející z Bolívie. Kdy, jak a proč jste se do ronroka zamiloval?

Dostal jsem ho už jako kluk. Ronroco je takové níže posazené, barytonové charango s trochu jiným zvukem, které drží déle tón, můžete si hrát s tremolem. Od dětství jsem hrál na charango, ale pak jsem přešel na ronroco a začal s ním nahrávat desky, to mi bylo sedmnáct let. Věci, které jsem složil právě pro ronroco, považuju za velmi soukromé, niterné, intimní. Nechával jsem si je v šuplíku, pro jiné muzikanty a jiné nástroje jsem skládal jinou hudbu. Když jsem pak v rámci své producentské kariéry už něčeho dosáhl a získal nějaké ty ceny Grammy, přišel jsem k zajímavé zakázce: měl jsem produkovat kompilaci jednoho z nejlepších hráčů na charango na světě, dnes už zesnulého Jaimeho Torrese. Mé modly, mého mistra, který pro mě byl něco jako Ravi Shankar charanga! Později jsme se stali dobrými přáteli, ale hned na začátku spolupráce jsem mu dal audionahrávky svých skladeb pro roncoro, aby mi řekl, co si o nich myslí – nebyl jsem si jistý, jestli s nimi můžu vyjít před oči veřejnosti. Raději jsem mu řekl, že to nahrál někdo jiný; nebyla to totiž hudba z And, tradičního regionu obou našich nástrojů, a navíc jsem na ronroco hrál úplně jinak než běžní hudebníci, nevybrnkával jsem, a bál se, že to lidé nepřijmou. Torres mi po třech dnech zavolal a říká: Tos nahrál ty! A nahrál jsi to skvěle, dobře, že ses vykašlal na pravidla, koukej to vydat!

Což jste v roce 1998 skutečně udělal a pojmenoval jste album příznačně Ronroco. Pro vaši tvůrčí dráhu bylo zlomové, začala jím vaše kariéra ve filmovém průmyslu…

To album představuje třináct let mojí skladatelské práce plus na něm hraju všechny party, až na dva, a na všechny nástroje včetně flétny a perkusí. Vyšlo ve výtečném vydavatelství Nonesuch, které vydává desky Kronos Quartetu, mistra portugalské kytary Carlose Paredese nebo minimalistů Steva Reicha a Philipa Glasse. Letos jsme ho remasterovali. Hned v roce 1998 ho začala hrát všechna rádia, hlavně univerzitní stanice, třeba u nás v Los Angeles KCRW při vysoké škole v Santa Monice. A tam ho slyšel režisér Michael Mann a požádal mě, zda by mohl píseň Iguazu, pojmenovanou podle vodopádu mezi Argentinou a Brazílií, použít ve svém filmu Insider: Muž, který věděl příliš mnoho. Někdy tou dobou jsem se seznámil s Alejandrem Gonzálezem Iñárrituem a složil mu muziku k thrilleru Amores Perros – Láska je kurva. Alejandro mě pak představil režiséru Walteru Sallesovi a pro toho jsem udělal především na ronroco hranou, jihoamerickou lidovou tradicí šmrncnutou hudbu k Motocyklovým deníkům o jednom svobodomyslném výletě mladého Che Guevary… Ronroco mi otevřelo cestu k filmu.

A vlastně i k videohrám – kdo nehrál jednu z nejpopulárnějších games dneška, Last of Us, ten se loni aspoň podíval na stejnojmenný seriál na HBO. K obojímu jste složil hudbu – pro ronroco.