Amerikánka funguje nejen jako film, ale i coby svébytné výtvarné dílo, které patří do předních galerií
Nadrozměrná postel v zaneřáděném panelákovém bytě. Socha boxera Rockyho vyskládaná z tisíců videokazet. Centrální schodiště, jakýsi univerzální plenér anonymního sídliště. Opuštěná vlaková zastávka, kde se ve vzpomínkách prolínají časové vrstvy děje. Filmař Viktor Tauš a výtvarník Jan Kadlec v Amerikánce stvořili (nejen) vizuální masterpiece.
Amerikánka je v historii české kinematografie naprostým úkazem. Jejím tvůrcům, filmaři Viktoru Taušovi a výtvarníku Janu Kadlecovi, se z krutého příběhu ženy, která si prošla dětským domovem, pasťákem a životem na ulici, podařilo vytvořit masterpiece. Už kostýmy smývají tu hnusnou šeď normalizačního bytí, aniž vybízejí k relativizování tehdejší všudypřítomné deprese či děsivého vyrůstání v komunistických ústavech. Choreografie každé scény s dětskými herci i autentickými dětmi z dětských domovů je tak silná i proto, že vznikala v horizontu několika let. Je doslova cítit, jak Tauš a celý štáb s filmem žili a rostli.
Amerikánka funguje nejen jako film, ale i coby svébytné výtvarné dílo. Stylizované, až snové Kadlecovy výjevy jsou samostatnými uměleckými počiny. Nadrozměrná odcentrovaná patrová postel v zaneřáděném panelákovém bytě, vyprávějící o proležených matracích generací matek, které opustily své děti, by si jednou zasloužila vlastní výstavní sál v prestižní galerii. Stejně tak obrovská socha boxera Rockyho, vyskládaná z tisíců videokazet – pro hlavní hrdinku symbol nedostupné Ameriky. Výjimečná výprava Amerikánku řadí na úroveň soudobých filmů Taiky Waititiho nebo Wese Andersona. Silný je motiv centrálního schodiště, jakéhosi univerzálního plenéru anonymního sídliště; stejně tak opuštěná vlaková zastávka, kde se ve vzpomínkách, děsivých i barevných, jak jen dětské sny mohou být, prolínají časové vrstvy děje.
Když už Amerikánka nebyla na úkor Vln za Česko vyslána na Oscary, je skvělé, že „aspoň“ vyráží na zaoceánské turné. Americkým snem hlavní hrdinky i úchvatným zpracováním tam rozhodně patří, stejně jako Taušův a Kadlecův umělecký počin, do galerijního prostředí. Dočkáme se výstavy v DOX, Galerii Rudolfinum, Kunsthalle Praha nebo někde jinde?
