Do kin přichází loutkový film (nejen) pro puberťáky. Všechny děti mají podobné problémy, říká Kristina Dufková
Dvanáctiletý Ben Pipetka má nadváhu, kapelu a „crush“ na spolužačku Kláru. Taky pochází z rozpadlé rodiny a rád (a dobře) vaří. Předlohou pro Život k sežrání, loutkový film režisérky a výtvarnice Kristiny Dufkové (46), se stala autobiografická kniha francouzského spisovatele Mikaëla Olliviera. Snímek získal Cenu poroty na festivalu v Annecy, na přehlídce v Karlových Varech byl podle diváckého hlasování čtvrtý nejlepší a nyní je nominovaný na Evropskou filmovou cenu. Příběh kluka zápasícího s kily, první láskou i sebepřijetím spojuje univerzálně srozumitelné téma s originálním zpracováním, které je vtipné, ale zároveň neuhýbá očima od skutečně existujících problémů.
Jak moc scenárista Petr Jarchovský předlohu Mikaëla Olliviera upravoval?
Ta knížka je tenoučká a není dramaticky vystavěná na to, aby se dala snadno převést do tvaru animovaného celovečerního filmu. Je to vlastně deníčkový záznam. Mně se na ní líbila její energie a atmosféra, které jsem chtěla dostat do svého filmu především, ale bylo právě potřeba vymyslet dramatickou linku, přidat další motivy a děj – třeba to, že má hlavní hrdina Ben kapelu. A to byla právě Petrova práce, stejně jako začlenit moje nápady a nápady Báry Dřevikovské do scénáře.
Život k sežrání pokrývá řadu těžkých a ožehavých témat, o kterých je potřeba mluvit – vedle obezity a souvisejících věcí, jako je zdravý životní styl nebo body shaming, se věnuje třeba i šikaně, neopětované lásce, důležitosti kamarádství… Pro dvanáctileté publikum moc takových filmů není.
Právě to se mi na látce líbilo. Na FAMU jsme byli vedeni, abychom točili filmy o tom, co zrovna žijeme. Moje dcera tehdy vstupovala akorát do puberty a mně připadalo, že pro děti jejího věku v televizi není nic, co by se otázkám, které řeší, věnovalo s jemností a citem. Teď už se to snad změnilo k lepšímu. Na základě Ollivierovy knihy jsem chtěla dospívajícímu publiku ukázat, že vlastně všechny děti mají podobné problémy. Shodou okolností se stalo, že nedlouho poté, co jsem o zfilmování Života k sežrání začala usilovat, přijel Mikaël Ollivier do pražského Divadla Minor, kde jsme se s ním mohli setkat a kde nám dal k našemu projektu svolení. A při diskusi s ním se v Minoru zvedla jedna hubená holčička a řekla, že se cítí být jako Ben, i když má problém naopak s anorexií. Najednou vidíte, že nejde o tloušťku, ale o sebepřijetí a o práci sama se sebou. Chtěla jsem dětem sdělit, že problémy se sebepřijetím si musí projít každý, že se z toho dá najít cesta ven a že je důležité mít kolem sebe kamarády a neuzavírat se do sebe.
Plánují se v tomhle ohledu nějaké osvětové akce, třeba školní projekce s diskusemi?
Diskuse se chystají. Náš distributor Aerofilms vytvořil řadu metodických materiálů pro školy na téma mezilidských vztahů, šikany nebo zdravého životního stylu. Záleží, které si vyberou. A také vydáváme kuchařku pro děti, která je má vést k tomu, aby nejedly fast food a zkoušely si vařit samy.
Dospělé postavy ve filmu mluví Tatiana Dyková, David Novotný, Klára Melíšková, Martha Issová, i byť jen malou roličku obezitologa pak Jiří Bartoška. Jak se vám podařilo dát dohromady tak hvězdnou sestavu?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
