Chci být především věčným outsiderem. Film o fotografce Jarcovjákové jde příliš po srsti
Už dlouho žádný film nevzbudil tak unisono pozitivní reakce, jako dokument Ještě nejsem, kým chci být složený pouze z fotografií Libuše Jarcovjákové. Zcela nekritické přijetí je vždycky trochu podezřelé, zvlášť když snímek režisérky Kláry Tasovské o svém objektu nic sám neodhaluje, natož aby cokoliv problematizoval, nebo nabourával nějakou image.
Hodně se už napsalo o tom, jak je film sestavený. Koláž dobových fotek rozpohybovaná pouze ruchy či hudbou je v lecčems nekonvenční, zároveň zcela přirozená. Životní příběh Jarcovjákové se navíc otře o “nebezpečné” roky 1968 a 1989 způsobem, kdy si můžete klidně zanotovat, že je tady konečně historický film, jenž nevybrakoval barrandovský fundus kostýmů, aby se rochnil v kýči.
Jenže na patos nakonec dojde i tady. Je tu totiž voiceover Jarcovjákové, její deníkový záznam, skrze nějž vypravuje, jak v minulých dekádách žila. O tom, že je s ním i s propagační kampaní trochu potíž, psal nedávno Josef Chuchma na webu ČT art. Ve zkratce jde o to, že neustále omílané informace o tom, že Jarcovjáková půlstoletí čekala na uznání, jsou minimálně zavádějící.
Chce se k tomu dodat, že je to ve své efektní nepřesnosti podobné jako s kostýmní výtvarnicí Ester Krumbachovou, která se na fotografiích Jarcovjákové také objevuje, a o níž se rovněž někdy pohodlně vypráví, že tvořila někde ve skrytu. Ve své době přitom šlo o jednu z nejlépe placených umělkyň, rozhodně nepracující ve stínu kohokoliv. Tím netvrdím, že Jarcovjáková to měla stejně, jen ilustruji, že na podobné mediální konstrukty není dobré hned naskakovat.
Jarcovjáková ve voiceoveru říká, že “nehledá něco, čím se stane slavná”, chce prý fotit obyčejné věci, aby za dvě minuty filmu prohlásila, že reklamní fotka v Tokiu má úspěch, takže si je teď jistá sama sebou. Umí se pochválit. Její nápad “přijde všem originální”, japonský přítel není fotkami jen uchvácený, ale “naprosto uchvácený” a práce nevycházejí jen v časopisech, ale “v prestižních časopisech”.
Jarcovjáková ve filmu vždy po něčem prahne (po studiu na FAMU, útěk z Československa či uznání), pak toho po několika peripetiích dosáhne, je asi tři sekundy spokojená, aby se to pak zase celé zbortilo a my jsme poslouchali, že je osamělá. Na tomto neustálém ukotvování se v pozici věčného outsidera je něco velmi svůdného, zapadá to do současného zeitgeistu, ačkoliv voiceover možná nechtěně odhaluje, že přes všechen bojkot sebe samé je fotografka ambiciózní.
I přesto je zvláštní, že Jarcovjákové v jejích dvaasedmdesáti nepřijde ani trochu žinantní nechat si o sobě udělat film, který legendu o neuznané fotografce zase dření způsobem, jako kdyby její dílo objevili včera omylem u kontejneru, a postavit na tomto sentimentu jedno z největších tour de press, které jsme v českém dokumentu za poslední roky viděli.
Ne že by v lecčems nedávalo smysl, protože záběr její tvorby spojený se specifickou technikou s dneškem velmi rezonuje. Když objektiv mířila tak často proti sobě a fotila se ve zjevně nelichotivých pózách, jistě předběhla dobu. Její cit zvěčnit upatlanou, šedivou, obyčejnost způsobem, v němž jako by určitou životní rezignovanost zapalovala jiskra více či méně postřehnutelné ironie, je nepopiratelný. Když fotografka cituje Krumbachovou, která ji prý pochválila s tím, že je ve fotkách život sám, těžko můžete nesouhlasit.
Je tak vlastně pochopitelné, že do ní režisérka Tasovská asi nechtěla nějak rýt. Podobným formátům ale vždycky sluší nějakou pohodlnou tezi aspoň trochu napadnout, jinak se dokument, jakkoliv s patinou undergroundu, stává dalším autorizovaným vehiklem a prodlouženou rukou PR, jak dobře známe ze všemožných streamovacích platforem, kde o sobě lidé vždycky řeknou jen to, co chtějí, i když se to pak prodává jako extrémně niterné odhalení.
Fotkám Jarcovjákové by tak slušelo mnohem větší tajemství, při jehož odhalování by se v nejlepším případě nemluvilo, nikoliv tenhle trendy výprodej, kdy jsou film, rozhovory i aktuální výstava v Národní galerii v až příliš velkém souladu.
