Šulík: Čaputová vrátila do politiky étos. Okouzlilo mě, že v kampani nevytváří nepřátele

Jaký byl impuls k natočení portrétu Zuzany Čaputové v roli prezidentky?

Impuls se sbíral několik let. Na filmech jako Primárky (1960, dokument o kandidatuře JFK na amerického prezidenta; poznámka autora) nebo Občan Havel mě bavil reportážní způsob natáčení, který zachycuje určitou přítomnost. A zároveň sám sebe od listopadové revoluce vnímám jako politicky citlivého, angažovaného člověka. Byl jsem součástí společenských hnutí, která usilovala o pozitivní změny, a natáčel pro neziskové organizace dokumenty na témata jako vztah státu a občana nebo náhradní péče. Nápady na dokument jsem měl, už když na prezidentku kandidovaly Iveta Radičová a Magda Vášáryová: na Slovensku úplně chybí filmařské mapování politického života a života politiků. Taky bylo příznačné, že šlo o ženy. Zuzanu Čaputovou jsem letmo znal z občanského sdružení Via Iuris. A když jsem ji slyšel v předvolebních debatách, zasáhlo mě její nadšení a pozitivita. Byl jsem rád, že konečně kandiduje někdo, kdo v kampani nevytváří nepřítele, není populista, odpovídá na otázky, je transparentní. Okouzlilo mě to. Oslovil jsem ji, chvíli se rozhodovala, ale nakonec s natáčením souhlasila.

S čím jste do natáčení vstupoval? Věděl jste od začátku, že půjde o časosběr?

Ano. Fascinovala mě možnost strávit s kamerou v Prezidentském paláci pět let, jedno volební období. Představoval jsem si reportážní natáčení – neinscenované, otevřené životu, který se děje a je nejistý. Když Zuzana Čaputová vyhrála volby, samozřejmě jsme nevěděli, jak bude její mandát probíhat.

Stalo se toho během něj daleko víc než během jiných prezidentských období: proběhl covid, došlo k invazi na Ukrajinu, byl spáchán atentát na premiéra Fica… Vítal jste jako dokumentarista tyhle zvraty?

Jako filmař jsem se vlastně hrozně trápil, protože jsem měl pocit, že tyhle velké události nezvládám postihnout. Bál jsem se, že nemám dostatek materiálu a že to, co jsme natočili, tu dramatickou dobu nezrcadlí. Těch pět let mě provázela obrovská nejistota.

Navíc s kamerou nemůžete na jednání za zavřenými dveřmi a asi ani úplně do soukromí paní prezidentky. Jak jste bojoval s takovými limity?

Člověk samozřejmě touží vidět, jak to za těmi zavřenými dveřmi probíhá a jaká je politika zbavená všech ceremoniálních prezentací. Ale to se nám pochopitelně nepodařilo vždy. A některé limity jsme si museli nastavit sami. Od začátku třeba bylo dané, že premiéra bude až po skončení mandátu – ať bude paní prezidentka kandidovat znovu, nebo ne. Nechtěli jsme, aby náš film vstupoval do politického boje. A potom tam byla rozhodnutí učiněná společně s paní prezidentkou, která člověk musí respektovat. Přítomnost kamery byla vyloučená z různých diskusí a setkání, protože by ovlivňovala projev zúčastněných osob nebo ohrožovala státní tajemství. A Zuzana také samozřejmě chránila soukromí své nejbližší rodiny, ale protože jsme během těch pěti let byli ve velmi častém kontaktu, nějakou možnost přiblížit se jí víc jsem měl. Některé z těchhle scén ale ve filmu nejsou.