Albert Romanutti z Bert & Friends: Být slavný díky něčemu, co není od srdce, by mě nebavilo
Albert Romanutti (29) má alter ego Bert. A Bert má s přáteli kapelu nazvanou doslovně Bert & Friends. Albert se v roli Berta patafyzicky toulá jako subreta roztomile zaskočená přemírou všehomíra. S lehkostí Marilyn Monroe z Někdo to rád horké se nechává udivovat, překvapovat, cizeluje texty – obláčky pocitů, kombinuje žánry a rád se jako provazochodec pohybuje na hraně kýče. Máte jen dvě možnosti: zakázat si ho, nebo už teď sjíždět nové písně Svatý retrievere, Souhvězdí Blíženců či Funky planeta. 23. listopadu pokřtí ve Foru Karlín své první studiové album České moře.
Když jsme se viděli naposledy, vyprávěl jste mi, že jste v dětství často brečel nad tím, že jednou budete starý. Jak to máte teď?
Teď jsem rád, že mě emoce už tak nekácejí, možná trochu ve stylu Benjamina Buttona (postavy z povídky F. S. Fitzgeralda a filmu Davida Finchera, která žila od smrti po narození; poznámka redakce)
Je vaše hudba postavená na emocích?
Je. Dá se říct, že emoce mám na hraně. Poznám to, když mám pocit, jako bych se na chvíli dotýkal něčeho vyššího. V tu chvíli vím, že melodie je správně a že u ní klidně můžou vytrysknout slzy štěstí. A může to být i totální patafyzika, jako když se zjeví něco, co člověk vždycky dobře znal, ale nikdy nespatřil. Jako ten ztracený kamarád retriever, který někam na dlouho utekl do lesů a pak se vrátil domů.
Dříve se vám nedařilo stylově zařadit. Už to dokážete?
Pořád ne, žánrů vstřebávám ohromně moc, spíš vždycky musím kápnout na to, který svět se pro danou písničku hodí. Mám rád italské filmové melodie, hudbu starých francouzských filmů, třeba režiséra Françoise Truffauta nebo skladatelů jako Francis Lai či Nino Rota. V dětství mě provázely třeba i písně Divadla Sklep, tu lehkost snoubenou s parodičností mám taky rád. A teď jsme pro změnu – v písničce Funky planeta (A už jedu dál) – rozjeli i scratche a DJing. Hudba si vždycky sama řekne, co potřebuje.
Ve Funky planetě mimo jiné zazní: „Kurtizáno, vytetuj mi na rameno delfína…“ Co vy a kérky?
Zatím nechávám své plátno čisté.
Je i vaše duše pořád ještě nepopsané plátno?
To bych rád, ale postupně zjišťuju, že je možná popsanější, než jsem si chtěl přiznat. Na druhou stranu mě pořád baví si to nemyslet.
Nějaká pěkná námořnická kotva by vás v té žánrové hravosti možná pomohla ukotvit…
Víte, když teď přemýšlím, co by se mi líbilo, tak možná právě asi ta nejobyčejnější kotva, i když i ta by byla moc kotvící. Už jenom proto, že cítím, jak se mi snad každý měsíc trochu proměňuje pohled na svět. Takže „tetování“ si občas dělám, ale zatím jen namalované fixou.
To mi připomíná text jedné písně od Jasné páky, který napsal Karel Haloun: „Nakreslíme na zem kruh křídou, rozdělíme si byt, ty budeš chodit za klukama, já budu tiše pít.“ Co vy a lásky?
Já? Mám svou lásku, kterou miluju. Ale taky si myslím, že láska má i spousty jiných podob. Nemusí to být jen ta partnerská, ale taky i úplně abstraktní, nefyzická…
… ke stromům, ke zvířátkům, k počasí, nebo k podzimu?
Třeba i láska k nějaké hlouposti nebo čepici, kterou si oblíbíte během roku, který s ní strávíte třeba někde na ostrově.
Jak to máte s fetiši?
Fetiše nevím, ale takzvané guilty pleasures mám. Třeba kamerování: baví mě zaznamenávání reality, možná až extrémní, kdy se dá realita nahlížet z nejrůznějších úhlů pohledu. Nebo jak může proměňovat perspektivu hudba: když na totéž video člověk naroubuje jiný hudební doprovod, jednou hororový, příště třeba Debussyho, je to přece obrovská změna významu! Je to tvárné jako sochařský materiál, to mě fascinuje. Ale pak to nejsou až tak moc guilty, spíš jen pleasures.
Minule jsme spolu mluvili po vaší karanténní filmové „bromanci“, dokumentu Sami doma s Janem Foukalem. Natáčíte se pořád navzájem?
Před nedávnem jsme byli za Honzou u něj na vesnici, pořád něco točí. Možná že svým způsobem pokračuje dál. Zrovna jsme zašli za sousedem, místním pábitelem, kouzelným devadesátiletým dědečkem, užívali jsme si u něj pohodu, popíjeli medovinu, když tam znenadání začal zacouvávat hovnocuc… Oba jsme sebou najednou cukli, okamžitě začali natáčet a já si na chvilku připadal zpátky v našem filmu. Podobně jsem si teď užíval natáčení klipu k Českému moři, které trvalo šestnáct dní.
Po nejrůznějších rybnících?
České moře jsme točili já a Šimona Müllerová, úžasná režisérka a fotografka, která vynalezla vlastní žánr – dokumentární pohádku. Její estetika se s tím vším krásně snoubila. Natáčeli jsme i v Praze na Vltavě a jinde, zkoušeli různá prostředí, až nám tam nakonec zůstal samotný Orlík, protože v klipu jsme hráli s mým bratrem a společně naháněli kouzelnou atmosféru našeho dětství, kdy jsme tam s rodiči jezdili pod stan.
Co všechno se vám vejde do výrazu „české moře“?
Od začátku mě bavilo, že výraz „české moře“ má tolik možností interpretace, že v těch desítkách možností je taky spousta prostoru mezi řádky, což je pro mě voda zmíněného moře. A že kouzla existují a že je můžete uzřít. Pro inspiraci jsem hodně chodil k Vltavě. Baví mě blýskání vody, baví mě koukat se po toku řeky, která pak vypadá mnohem delší, můžete si představovat dálavu. A když je dobré světlo – říkám mu happy hour –, pak to u Vltavy vypadá skutečně jako u moře. Když jsem byl na Madeiře nebo před nedávnem v Asii, uvědomil jsem si po návratu do Česka, jakou tu máme exotiku. Někdy džungle, někdy Texas. To mi připomínají třeba akáty, v červnu mi to tu připadá jako na safari, občas u Vltavy vídám jednu fakt velkou volavku – na místě, které je úplně jako delta Mississippi. Je to naše zahrada Eden, ve které si tady žijeme.
Jak se vám v Českém moři objevilo ferrari a banán?
Obyčejně, představoval jsem si floutka někde u moře, na kole, poblíž vesnice, jeho domova, že to ferrari má třeba jenom v hlavě a že mu stačí o něm zazpívat. Je šťastnej, i když kapsy prázdný má.
Album budete křtít ve Foru Karlín, jako host vystoupí i František Skála s kapelou Provodovjané. Nebojíte se, že dechovka v tom vašem hraní a surfování po hudebních stylech může být už přespříliš?
Právě že ne, i když třeba můj děda, myslím, dechovku opravdu nesnáší, což je logické, protože ji má spojenou s jinou dobou. Já ji mám rád, protože dechovka mi přijde jako jednoznačná a jasná zpráva, jíž hudba přenáší radostnou emoci. Já u ní vidím lesní zvěř, uvolnění a roztančený sál. Pamatuju si, že před necelými deseti lety jsme si s bráchou dali pivo a jen tak si pustili dechovku, která nás přenesla do vlastně dokonalého světa. Jako kdyby člověk díky stroji času tak trochu odcestoval do jiné doby. Vážná hudba, kterou jako lidé máme kolem sebe častěji, to dělá často, ale takhle nadávkovaná dechovka taky není k zahození. A Franta Skála vás pak i díky svým textům dokáže hodit dál; připadá mi, že žánr dechovky povýšil do jiné, surreálné dimenze. Proto jsem ho chtěl na našem koncertě, který bude oslavou „českého moře“: na pódiu budeme mít pláž, auto, vodní plochu – vlastně všechno, co máme na coveru našeho alba, ale v reálu. A do toho dechovka, pop a taky jazz. Jazz pro mě znamená svobodu – v tom smyslu, že může existovat i v momentě, kdy nehrajete, nebo naopak, že v reálném čase můžete ohýbat hudební tunel kamkoli. Že je v něm veliká volnost a že se v něm přítomný okamžik neustále přetváří.
Před nedávnem jste byli v Japonsku a Jižní Koreji a prý jste si vyzkoušeli tamní pop. Jaké to bylo?
J-pop je divný žánr, ve kterém se jim podařilo dotáhnout popový byznys boy a girl bandů do úplného extrému. Kdyby si to člověk chtěl představit v cukrárně, vyskočí mu hodně přecukrované dortíky s marcipánem růžové a tyrkysové barvy. Tamní hvězdy J-popu jsou všude okolo, vidíte je na billboardech, na reklamních obrazovkách, na autech… A všude je taky nějaký ten merch. Připadaly mi všechny stejné, se vším tím make-upem, což mi mimochodem potvrdila i jedna tamní Češka, která v Japonsku žije už dlouhá desetiletí. Říkala: „Žijeme tady už pětačtyřicet let, a stejně nerozeznám jednoho od druhého.“ Je zajímavé, kam až hudba může zajít, jakých forem se může dočkat. Už od narození tam člověka připravují na budoucí J-popovou nebo K-popovou kariéru, takových „továren“ jsou tam spousty. Až mi to přišlo jako zvláštní forma náboženství. To pak raději nebýt slavný vůbec.
Počkejte, to u muzikantů jde?
Myslíte dělat hudbu a nechtít se proslavit? Jasně že jsem moc rád, když si lidé zpívají naše písničky, a jsem pak šťastný, že moje tvorba má i další smysl. Jako když zprávu, kterou jsem napsal, vložil do láhve a poslal po oceánu, někdo nalezne a ona mu udělá radost jako pohlednice. Ale být slavný díky něčemu, co není od srdce, by mě nebavilo. Myslím, že je důležité, aby za člověkem stálo něco povznášejícího. Jako třeba plavba na plachetnici, se kterou plujete do krásného neznáma, a moře a vítr jsou vaším domovem.
