Z Čech až na konec světa. Generační sága Ondřeje Šance vede čtenáře uhelným dýmem i kouřem táborových ohňů
Nových jmen se v české knižní produkci objevuje čím dál víc. U mladších ročníků je přirozené, že pokud jsou psaví a nemohou si pomoci, ihned se zapojují do systému čili „vstupují do literatury“. Jenže čím je debutant starší, tím je takový proces komplikovanější: autor je na sebe přísnější a čtenář očekává text bez dětských nemocí. Možná je to až příliš kulantně řečeno, ale počáteční pokora a zdvořilost by měly být součástí knižního/literárního provozu. Ondřej Šanc (*1979) vydal v Argu románovou prvotinu Jako po drátku; prestižní nakladatelství je snad zárukou, že nejde o text, jakých chodí českým nakladatelům elektronickou poštou desítky měsíčně. Čím víc exkluzivity literatura ztratila a ztrácí, tím víc je „pokoušena“.
Několikagenerační čtyřsetstránkový román o romské rodině Ďurčových začíná mezi dráteníky a pašeráky pálenky v Kysuci v polovině 19. století a pokračuje odchodem Marie s dětmi do zrovna se rodícího centra továren, obchodu a nových příležitostí, do Ústí nad Labem. Po matčině smrti se syn Zoltán protlouká na vlastní pěst v česko-německém regionu podél Labe a vydělává, aby si mohl splnit sen. Od chvíle, kdy mu kmotr věnoval knihu Poslední Mohykán, chce odjet do Států.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
