Amazonky s korunkou zachraňují svět: Štědrovečerní pohádka Tři princezny dává lekci z trendů
„Nežádají o ruku obvykle princové? - Doba se mění.“ Ano, i taková „moudra“ mohou zaznít ve veřejnoprávní štědrovečerní pohádce. Ta, již Česká televize odvysílala letos, nešetří emancipovaným tónem (zatímco mužským intelektem skrblí ve velkém) a princezny v ní běžně pronášejí věty typu „Bacha na vlasy.“ nebo „Dáme ještě jedno kolo.“
Takzvaná hlavní vánoční pohádka, tedy pořad vysílaný přímo na Štědrý večer, je už skoro regulérním žánrem: má svá vlastní, specifická pravidla a možnost natočit ji vnímají tvůrci jako privilegium a výzvu v jednom. Jen loni si ji v České televizi pustilo ke třem milionům diváků a tradici má víc než třicetiletou, takže ambice jsou jistě na místě.
Filmař nejen že by si měl tuhle příležitost „zasloužit“, ale také musí projevit určitou invenci, a současně to nepřehánět s experimenty - přece jen cílová skupina je široká a 24. prosinec den, kdy se více než kdy jindy bazíruje na tradicích.
Tři princezny Tomáše Pavlíčka, filmaře oceněného několika cenami české kritiky i Českým lvem, perfektně ilustrují, jak zrádné může takové zadání být. Snaha „jít na to jinak“ z nich totiž doslova křičí. Zatímco po formální stránce by se ještě dalo mluvit o výhře - kamera Pavla Berkoviče spolu s Pavlíčkovými realizačními nápady mohou směle konkurovat hollywoodským bijákům, scénář ve snaze zavděčit se trendům tropí zbytečné hlouposti.
V podání scenáristického dua Hana Cielová a Zdeněk Jecelín vypadá kombinace nového a tradičního zhruba následovně: žily byly tři princezny, krásná Flóra, neohrožená Leona a vzdělaná Sofie. Nevěří na staré pořádky, ani na mužskou sílu, a tak se jednoho dne vydají do světa v naději, že tam třeba mužské pokolení nebude tak omezené. Hned za humny nicméně narazí na prince, který ne a ne dospět do královské koruny (to raději hledí do vesmíru a staví „křídlostroj“). Jeho macecha, marně toužící po věčném mládí, využije příležitosti a kvůli vzácnému omlazujícímu kameni vyhlásí válku sousedům. A protože zákon poněkud zmateně praví, že během námluv musí v zemi panovat mír, rozhodnou se naše tři pokrokové aristokratky, že se budou ucházet o princovu ruku. Královna jim rozdá obligátní úkoly a dál už se vše děje podle obvyklého vzorce, s tím rozdílem, že do soubojů chodí zásadně princezny („Jedna za všechny, všechny za jednu.“ ), zatímco princ sedí doma, píše uslzené dopisy a stlouká křídla, na nichž by si mohl pro jednu z nich doletět (ne že by to potřebovala).
Pokud máte pocit, že se někam ztratilo ono „tradiční“, dodejte, že amazonky s korunkou navštíví Měsíčníka a Slunečníka, kterého si scenáristé vypůjčili od Boženy Němcové. A že když princ konečně dospěje a vyletí, máme tu Jíru z pohádky o Jasněnce a létajícím ševci. Josef Trojan alias princ Felix navíc disponuje stejným kouzlem, které měl Jan Potměšil, jako jeden z mála hraje v nové pohádce tak, že se na něj člověk vysloveně těší. Navíc se díky svému komediálnímu talentu a bezprostřednost dostane i ze všech scenáristických pastí - což se o jeho mladých protihráčkách bohužel říct nedá.
Na obranu hereckého ansámblu budiž řečeno, že být „cool“ a „crazy“ ve štědrovečerní pohádce je tak trochu mission impossible (abychom dostáli jejich slovníku); od princezen zkrátka nejsme zvyklí slýchat, že jsou „v pohodě“, a nejednomu divákovi z toho možná zaskočila kost v krku.
Je přitom paradox, že Pavlíčkova filmařina podobné berličky vůbec nepotřebuje: dokáže být moderní a současná i bez teenagerovských hlášek, vlastně by si své místo na slunci vydobyla mnohem lépe bez nich. Scény se Slunečníkem svou vizualitou dalece překračují žánr pohádky a způsob, jímž kamera využívá krajinu Českého Švýcarska, zpustošenou předloňskými požáry, je stokrát pokrokovější než rádoby současná mluva.
Stejně jako v případě na podzim odvysílané minisérie Dcera národa, se tak i tady ukazuje, že čeští tvůrci mají tendenci mladé publikum podceňovat. Dobře natočenou pohádku by si totiž našli, i kdyby se v ní mluvilo staroslověnštinou, a ještě by si ji užili spolu s rodiči (kteří od Tří princezen spíš prchnou). Dokonce by pak nevadily ani aktualizační hříčky, jako je ta ze samého závěru pohádky: když se v něm princezny zcela nedobově „rozvlní“ po boku svých novopečených manželů, má to vtip a energii, která zbytku filmu tolik chyběla.
