Láska kvete v každém věku. Salman Rushdie o manželství i o incidentu, který ho málem stál život
V roce 1967 napsal francouzský literární teoretik Roland Barthes vlivný esej Smrt autora, podle něhož bychom při interpretaci neměli věnovat pozornost fyzické osobě autora, nýbrž pouze samotnému textu. Na Smrt autora jsem si několikrát vzpomněl při četbě nového románu Salmana Rushdieho (*1947) Nůž, a to ze dvou důvodů.
Jednak britský spisovatel indického původu v knize popisuje, jak on, autor, málem zemřel poté, co na něj 12. srpna 2022 zaútočil během veřejného vystoupení muž s kuklou na hlavě. Mladému extremistovi, který se řídil nechvalně proslulou fatvou ájatolláha Chomejního, následující po vydání Satanských veršů z roku 1988, byl tehdy pětasedmdesátiletý prozaik vystaven na milost a nemilost po dobu sedmadvaceti vteřin.
Mladík spisovateli uštědřil množství ran, kvůli nimž se Rushdie potácel na hranici života a smrti. Přežil, ale přišel o oko a musel se vyrovnat i s dalšími následky. Právě útoku, rekonvalescenci a vzpomínkám na období, kdy žil dlouhá léta pod policejní ochranou, se držitel Bookerovy ceny věnuje v Noži. Anglicky vyšel loni v dubnu, před Vánocemi román vydalo v překladu Martiny Neradové nakladatelství Paseka.
Salman Rushdie se proslavil stylisticky bohatými romány, v nichž originálně navazoval na indickou mytologii i západní popkulturu a na postmoderní románové kostry navlékal rozbíhavé, rozsáhlé příběhy. Nic takového však od nové knihy nečekejte. Čímž se dostávám k druhému důvodu, proč může autorova novinka evokovat Smrt autora. Je totiž otázka, nakolik posuzovat Rushdieho novinku podle „obvyklých“ požadavků kladených na umělecká díla. Těžko si představit člověka, který by vzal do ruky Nůž bez vědomí toho, že britsko-indického spisovatele jeho literární tvorba málem stála život, a který by tedy Rushdieho knihu posuzoval čistě jako umělecké dílo. Nůž je terapeutickým titulem a pokusem udělat za incidentem tlustou čáru. Pokud bychom se přece jen ptali, o jak přesvědčivý literární výkon se jedná, uspokojivou odpověď nedostaneme.
Vedle útoku se Rushdie věnu- je vztahu se svou pátou manželkou, Rachel Elizou Griffithsovou: popisuje, jak se seznámili, jak ji požádal o ruku a jak krásná šest- ačtyřicetiletá americká básnířka a výtvarnice prožívala chvíle hrůzy, kdy nevěděla, zda její manžel bude žít, nebo ne. Rushdieho vyprávění je nesporným důkazem, že láska kvete v každém věku. Dlouholetému čekateli na Nobelovu cenu nelze než přát intenzívní vztah, který se svou ženou má, při čtení o něm se však člověk místy ošívá. A má pocit, že nečte knihu vyzrálého autora, ale literárního zelenáče, který se v patnácti letech poprvé zamiloval. Podobně neslavně dopadají i leckteré bilanční pasáže: „Pokud jde o můj život jako celek? Jsem rád, že jsem ho prožil, snažil jsem se žít, jak nejlépe jsem dovedl.“ Z těchto míst lze sice cítit upřímnost a přímočarost, ale od jednoho z nejoceňovanějších spisovatelů své generace prostě čekáme něco víc než věty, které se mohly objevit v autobiografii Matthewa Perryho.
Zdaleka nejproblematičtější je v Noži pasáž, v níž Salman Rushdie inscenuje rozhovor s mladíkem, který na něj zaútočil (a jejž v knize nejmenuje). Čtyři sezení, odehrávající se ve spisovatelově představivosti, jsou plná mudrování a blahosklonnosti. Samozřejmě nelze nikomu – ani věhlasnému literátovi a v podstatě morální ikoně – vyčítat, jak by mluvil s člověkem, který ho připravil o oko a málem i o život, ale proč něco takového psát? A především: proč to zveřejňovat? Tuto otázku si ostatně lze klást nad celým svazkem. Najdeme v něm silná místa a bezpochyby se jedná o cenné svědectví, ale nerozmyslel by si vytříbený stylista a náruživý vypravěč Rushdie znění některých pasáží, kdyby měl od incidentu větší odstup, časový i emocionální?
