Paralelní linie spojují ženskou a mužskou samotu

Adriena Šimotová a Josef Bolf: Paralelní linie
kde: Prinz Prager Gallery
kdy: 16. 11. - 23. 12. 2011, úterý až neděle 13 až 18 hodin

K temnu světlo, k černému monochromu jasný pigment, k drsné struktuře jemná, k výrazné stopě barvy lehký dotek. Stejně jako muž patří k ženě a žena k muži, tak do sebe zapadá i tvorba dvou uměleckých osobností, které se sešly na současné výstavě v Prinz Prager Gallery v Osadní ulici. Kontrastními protipóly jsou Adriena Šimotová a Josef Bolf hned v několika ohledech.

Jsou si generačně vzdálení, u obou lze jasně rozeznat v prvním případě čistě ženský a v tom druhém zase čistě mužský přístup k tvorbě. Název výstavy Paralelní linie ovšem naznačuje, že Šimotová s Bolfem mají i něco společného: čistou upřímnost pramenící z existenciální tísně, hluboce prožívané emoce provázející smrtelného člověka. "Kdybych cítila, že se mi do práce dostává patos, raději bych to zničila," řekla Šimotová nedávno v jednom z mála rozhovorů.

Člověk je podle ní s realitou mnohdy sám, ale vztah k ní se může formovat právě tvorbou. Nezbytným a jasně čitelným prvkem její i Bolfovy malířské tvorby je snad právě proto tělesnost – u obou umělců přímo autoanalytická, nikoliv jednoduše živočišná. U Adrieny Šimotové se intimita skrývá v jejích fyzických otiscích, u Josefa Bolfa ožívá ona éterická fyzičnost v depresivních, zhroucených hrdinech stále téhož příběhu. A v použitých barvách.

Ke srovnání obou umělců svádí i způsob vyslovení jejich trápení, smutků a dalších emocí. U obou podle pořadatelů výstavy zaujme tichá řeč, jejímž prostřednictvím dávají najevo pocity (pro ně) jinak než uměním nevyslovitelné. Smutek i radost, soucit i láska, samota muže a samota ženy. Jakoby každá část výstavy žila svým vlastním samostatným životem, ale bez té druhé osobnosti by netvořila celistvý pohled na svět. Říkává se tomu duševní souznění.

Najdete tu malby, kresby, papírové objekty. Výběr děl zdůrazňuje ono surreálné „hlava-ruce-srdce“, protipóly fyzického těla a mysli. V tvorbě Bolfa i Šimotové se často objevují právě jen jednotlivé zástupné orgány, které vyjadřují nepřítomný celek. S návštěvníkem výstavy tak díla obou umělců vedou nekonečný dialog, ponechávají mu jeho vlastní fantazii a vedou ho svou cestou jen skrze náznaky. "Vždy jsem věřila, že mě tvrdá realita zbaví přílišné estetizace, nebezpečí povrchnosti. A měla jsem pravdu," říká Šimotová.

Výtvarnice ADRIENA ŠIMOTOVÁ (85) patří k doyenům českého poválečného umění. S její emotivní ženskou tvorbou bývá spojován hluboký etický kredit. Studovala na UMPRUM v Praze, kde se seznámila se svým pozdějším mužem, malířem Jiřím Johnem a řadou kolegů, později tvořili základ skupiny UB 12. Během 60. let se účastnila Bienále v Sao Paulu a Bienále mladých v San Marinu. Přispívala na Bienále grafiky v Lublanii, kde získala řadu ocenění včetně Grand Prix. V roce 1972 zemřel po těžké nemoci Jiří John. Tvorba Adrieny Šimotové poté prošla významnými změnami. V letech 70. vystavovala v západním Berlíně, Paříži, Londýně, o několik let později jí zemřel i syn. Pracovala ve františkánském klášteře v Hostinném, kde instalovala několik neveřejných výstav. Je držitelkou francouzského řádu Rytíře umění a literatury, prezidentem ČR byla oceněna i Medailí za zásluhy I.stupně.

Malíř JOSEF BOLF (40) absolvoval pražskou Akademii vývarných umění v ateliéru Jiřího Načeradského.V roce 1995 studijně pobýval na Kongsthogskolan ve Stockholmu a o rok později na Akademie der Bildende Kunst ve Stuttgartu. Je zakládajícím členem generační skupiny Bezhlavý jezdec (1996–2002). V roce 2005 se stal finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Rok nato strávil pobyt v Europäisches Künstlerhaus Oberbayern ve Freisingu u Mnichova, kde vytvořil velký počet prací. V roce 2007 absolvoval tříměsíční rezidenční pobyt v ISCP – International Studio and Curatorial Program v New Yorku. Je laureátem ceny Osobnost roku 2010 na výtvarné scéně. Vítěze vybrala desetičlenná porota složená z historiků umění, kurátorů a novinářů.