Dagmar Hochová: Když na glóbu života balancuje žena
Fotografie Dagmar Hochové jsou dokonalým vyjádřením ducha minulé doby. Práce přední české fotografky v sobě nesou pochmurnou náladu nesvobodných let v Česku.
Dagmar Hochová: Akrobat na glóbu života|
Dagmar Hochová: Akrobat na glóbu života
kde: Leica Gallery Prague
kdy: do 8. ledna 2011
Byla žákyní Jaromíra Funkeho na Státní grafické škole v Praze a přátelila se s generací, která rozvíjela surrealismus ve specificky českém pojetí nadrealismu a anatomie zázračna. Komorní retrospektiva významné české dokumentaristky a reportérky Dagmar Hochové v Leica Gallery se soustředí na stěžejní linii, která provázela celou její tvorbu - a převažují tu víceméně smutná zákoutí Prahy v dobách normalizace.
Její dokumentární a portrétní fotografie jsou pořádně opepřeny právě prvky surrealismu. A především absurdním nádechem socialistické společnosti a Prahy 50. až 80. let. Hochová patří mezi nejvýznamnější představitele české humanistické fotožurnalistiky. Z její tvorby jsou nejslavnější fotografie dětí a starých lidí, portréty, reakce na události roku 1968, pohřbů Jana Palacha nebo Jaroslava Seiferta i z revoluce v roce 1989. Neméně působivé jsou její fotografie z cest do Ruska, Vietnamu, Francie, Itálie či Švédska.
"Tvorbu Dagmar Hochové neformulovala jen humanistická fotožurnalistika či tvorba Henri Cartier-Bressona, ale také přátelství s výtvarníky a spisovateli, česká surrealistická tradice a atmosféra Prahy. Vedle momentních fotografií, které nezapřou zmíněná východiska, jsme se proto pokusili sledovat i nepříliš známou a nevystavovanou linii tvorby," říká kurátor Tomáš Pospěch.
Výstava je rozdělená do tří částí. V té první nalezne návštěvník části souborů - několik fotografií tu zastupuje kolekci nazvanou prostě Vltava, zachycující pražská nábřeží v 60. letech. Dva obrázky pořídila Hochová v roce 1961 ve Vietnamu, městská zákoutí bez osob a figur působí opuštěně a jaksi studeně, lidský otisk tu najdete v samotných focených objektech.
Devět fotografií ze slavného souboru Globus smrti, Matějská pouť, jsou sondou do míst, kde mezi lety 1948 až 1960 každoročně probíhala největší pražská pouť - na dejvické Vítězné náměstí. Atrakce ovšem zejí napůl prázdnotou, lidé postávají nezúčastněně opodál. Strohost snímků podtrhuje striktní použití jejich černobílé verze. Další stěny představují Prahu mezi léty 1956 -1969, sem patří také snímek nazvaný Proti zdi (z roku 1959). Následující léta 70. prezentují fotografie Rieka (1975) či Dvojice (1973).
V samostatné místnosti pak najdete portréty osobností, které Dagmar Hochová fotografovala v 50. a 60. letech – Mikuláše Medka, Emilu Medkovou, Zbyňka Havlíčka, Libora Fáru či Annu Fárovou. Cyklus uzavírají snímky z Prahy let 1990 až 1995. Hochová se celý život zabývala několika základními tématickými okruhy. Napříč časem, místy i zeměmi, na která se vracela, její snímky spojují děti a jejich hry, v protipólu k nim pak stojí jako oblíbené téma stáří. V její tvorbě se dětská nevinnost podobá stařecké bezbrannosti, obojí vyvolává pocity těžké, až existenciální samoty.
Jakoby tu stále i přes nesmělé úsměvy prosvítal strach z toho, co se bude dít zítra, pozítří, napřesrok. Nalezená zátiší totiž zobrazují nejen poezii města, ale odráží také důležité politické události v zemi. Blízkost s myšlením Jaromíra Funkeho a dalších surrealistů se může projevovat ve sledování dětských „graffiti“ na dlažbě a zdech pražských domů i hledání poetiky ve zdánlivě nevýznamných momentech běžného života.
Fotografka DAGMAR HOCHOVÁ se narodila 10. 3. 1926 v Praze v rodině historika a publicisty, úředníka univerzitní knihovny Karla Hocha. S přestávkou, kdy byla totálně nasazena v Pragfilmu na Barrandově, studovala Střední grafickou školu v Praze u Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma. Poté, co absolvovala obor kamera na pražské FAMU, pracovala jako fotografka-reportérka pro časopisy a nakladatelství Albatros. V letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady. Svými fotografiemi ilustrovala řadu knih, soustředila se na systematické zpracování několika základních okruhů (hry dětí, staří, portréty spisovatelů a umělců). Vedle toho vznikaly soubory fotografií z cest (Vietnam, 1961), Paříž (1964), Řím (1965 a 1968), Švédsko (1974), Rusko a Ukrajina. V roce 1989 měla rozsáhlou retrospektivu v Domě U kamenného zvonu.