Hra stínů vrací na scénu lva britských salonů Sherlocka Holmese

Sherlock Holmes: Hra stínů(USA 2012)
režie: Guy Ritchie
scénář: Michele Mulroney a Kieran Mulroney
hudba: Hans Zimmer
délka: 129 minut
hrají: Robert Downey Jr., Jude Law, Noomi Rapace, Rachel McAdams, Jared Harris, Eddie Marsan, Stephen Fry

Před dvěma lety režisér Guy Ritchie oživil Sherlocka Holmese na plátně poprvé. Legendární detektiv se už tehdy v podání Roberta Downeyho Juniora poněkud proměnil - literární předlohu film Sherlock Holmes tak trochu "pohladil proti srsti", Hra stínů v tom pokračuje. Z distinguovaného Brita se stala poněkud výstřední a místy i komická figurka. Ale byť by Doyle charakter svého Sherlocka Holmese možná sám nepoznal, Ritchieho film i přes odklon od předlohy zůstal zábavný, navíc je mistrně natočený a místy i překvapivý.

Ve hře stínů dozrál pro Holmese a jeho přítele Dr.Watsona (Jude Law) čas na setkání s nadmíru inteligentním zločincem, doktorem Jamesem Moriartym (Jared Harris). Příběh se odehrává v roce 1891 a atmosféra je cítit blížící se předzvěstí první světové války. Holmes s Watsonem balancují v podání Downeyho a Lawa vysloveně na hrotu svého přátelství - provokují se a špičkují až téměř za hranici vzájemné únosnosti. Na jejich vztahu je v podstatě položen základ celého filmu.

"Myslel jsem, že vy se nikdy na nic neptáte," dloubne si třeba Watson v jedné scéně do Holmese. Chvílemi to vypadá, že ti dva se ve skutečnosti tajně milují, přestože Watson se ožení (připomíná to vzdáleně vztah Rimbauda a Verlaina v Úplném zatmění). Holmes koneckonců Watsonovu snoubenku vyhodí z vlaku (při svatební cestě!) a hraje si na ní posléze v jednom ze svých mistrných převleků. Jejich neutuchající a s láskou přijímaná vzájemná řevnivost je třeskutá i roztomilá zároveň.

Ano, místy je film také poněkud po americku přehnaný, komiksový a příliš akční na úkor intelektuálních hovorů hlavních hrdinů. U Ricthieho to ovšem nijak nepřekvapuje, jeho filmy měly vždycky podobně výstřední tón. A vzhledem k úspěšnosti prvního dílu se ani nelze divit, že od svých režisérských názorů neustoupil. Naopak, jeho tvůrčí svoboda filmu dodává zvláštní punc, náladu, která se přenáší i na diváka. Jakoby se ptal: Proč se v dobrém nepobavit nad svými kulturními a historickými idoly?

Holmes je sice jedinou zárukou pro svět, že dobro přežije Moriartyho éru, ale při cestách napříč Evropou a odhalování Moriartyho zločinů se neprofiluje jako nedotknutelný hrdina, ba právě naopak. Kdo tvrdí, že film nemá logickou nit a upřednostňuje efekty nad obsah, nesoustředil se na to hlavní - Guy Ritchie tu přes filmové vyjadřovací prostředky komunikuje s původním Holmesem a ukazuje mu jeho vlastní osobnostní chyby.

Tolik typický suchý britský humor je tu nahlížen z jiného úhlu, i Conanův Doyle byl přece sólový hrač a Watson mu hrál je pověstné druhé housle. Díky tomu mohl realizovat složité plány, ne méně intrikánské než Moriartyho zločinecká hra. Ritchie Holmesovu nedoknutelnost skvěle zpochybňuje a místy ho v boji Holmes versus Moriarty posouvá blíž k Watsonovu charakteru. Ritchieho kultovní soukromý detektiv se oprostil skurpulí a snaží se chovat v rámci možností přirozeně. Místy je to směšné, místy sympatické.

Ani Holmesovy geniální dedukce z knižní předlohy z filmu nezmizely, jen jsou nenápadně ukryté tak, aby je našel jen ten, kdo je v kině potřebuje. Holmes se s Moriartym potká jen na pár minut (na začátku a na konci filmu), jejich souboj se odehrává na dálku a čert vlastně ví, co se při té honičce Holmesovi honí hlavou. Náznaky najdete jen v dialozích a jeho chování vůči Watsonovi.

Úplně stejně se ale opět chová i Doylova literární postava, tím přece leze Watsonovi na nervy. Na své bez skurpulí projevované slabosti (a že jich věru není málo) Ritchieho zmodernizovaný Holmes naštěstí nemá při Hře stínů čas a díky tomu je zachraňován i on - sám od sebe.