Malá radost, taky radost: pankáčský DONT STOP funguje i přes chyby

 

Pro Richarda Řeřichu, dlouholetého kameramana Davida Ondříčka, byl DONT STOP první režijní zkušeností, naštěstí to z něj téměř nepoznáte. Od první minuty se řítí vpřed a pro punkové riffy získá i ty, kdo až dosud měli pogo za národní pokrm z Jižní Ameriky. Dílem jde o zásluhu skvěle poskládané hudby, dílem střihem, který přejal její údernost a drajv a do třetice také kamerou, jež dokázala skloubit kouzlo klasické "pětatřicítky" a zázraky moderní postprodukce.
 

 

Výsledkem přitom překvapivě není vycizelovaný sterilní tvar, nýbrž jeho přesný opak - nebývale živý organismus, film, jenž dokáže navodit náladu i zprostředkovat atmosféru. Právě tahle nakažlivost, náboj, který vděčně přijímáme, rozhoduje v jeho prospěch ve chvílích, kdy balancuje na hranici hledání či klišé. A že jich není málo. V příběhu kluků, kteří se v první půlce osmdesátých let dají na punk a založí si vlastní kapelu, najdeme spoustu momentů, kde něco drhne -  toporným herectvím některých postav počínaje, zcela nepochopitelným žánrovým experimentem ve stylu Blair Witch konče. V poslední třetině se jinak kompaktní tvar rozpadne dokonce tak trestuhodně, že je skoro zázrak, když jeho kousky tvůrce následně posbírá a znovu složí a ještě ke všemu se ukáže, že fungují.

Putykáře vytlačí Heydrichova noční můra, muž s péry

Kultura

 

 

A tak se nezlobíme, ani když autority prázdně kážou, ani když teenageři pronášejí moudra o životě. Co víc, sice tušíme, že punk pro ně vlastně není "vyšší poslání", jímž se tolik ohánějí, neboli že když se nemyjí a "zápaďácky" mlátí kytarami o zem, nejde ani tak o odvážný vzkaz soudruhům, jako spíš o vedlejší příznak puberty, ale jejich hru na hrdiny s nimi i tak hrajeme. A baví nás to.
 

 

Řečené mimochodem neznamená, že by DONT STOP zcela vynechalo politiku - přítomná je (i když trochu neohrabaně) a své místo má i v hlavním příběhu. Faktem ovšem je, že hraje druhé housle a je to překvapivě osvěžující a úlevné. Právě a jen díky osobnímu vkladu režiéra, oné notě, jež umí rozeznít to málo necynického v nás, může být totiž DONT STOP tím, čím nakonec je. Osobní vzpomínkou, a nikoli jen sériovou nostalgií, která je teď tolik v módě.


DON'T STOP (2012)