Vyházejte filmové pohádkáře. Ať už to dělá někdo jiný
Nejen o Vánocích, pohádkami otravují televize z nějakého záhadného důvodu ve večerní čas i během roku, když by si normální člověk dopřál nějakou detektivku, nebo jakýkoliv nepříliš okoukaný film pro pamětníky.
Nejsem filmový kritik a sám jsem nikdy žádnou pohádku nenatočil, ale jak se říká, člověk nemusí být profesionální kuchař, aby poznal, že jídlo je přesolené, nebo je nedovařené.
Laicky jsem nakonec tipnul několik bodů k věci, čtenáři si mohou v debatě přidat další, pokud budou mít chuť.
První věc je, že dnešní tvůrci jsou obětí techniky. Počítače jim umožňují udělat cokoliv a autoři soudí, že také cokoliv dělat mají. Takže všude jsou to samé efekty, obludy, plameny a vypadá to všechno ohromně realisticky, což je právě chyba. Stará pohádka vystačila s pár kulisami, kterým nebylo třeba věřit, byť byly zjevně papírové. Karel Zeman své verneovky vystavěl právě na oné snové nereálnosti. Takový Císařův pekař měl sice kulisy reálné, ale tehdejší úroveň barevného filmu zase dodala pastelové barvy, které bychom dnes museli vyrobit uměle. K dokonalosti chybí moderní pohádce zdravá míra zdánlivé nedokonalosti.
Císařovým pekařem se dostáváme hned k jádru věci. Podle mnoha kritiků dnes už nejsou takoví herci, jako dřív. Jenže to nebyli nikdy, v tom ten problém není. Třeba Zdeněk Svěrák je jako autor i herec nezaměnitelný. Jan Werich a Rudolf Hrušínský jsou už pryč, těžko chtít po každém, aby byl současně autor i herec, jak se to za první republiky někdy pěstovalo, ale to se dá skousnout.
Nuda a zase nuda
Dnešní pohádka trpí scénáristickou bídou. Nudné dialogy, které mohou začít a skončit kdykoli. Žádný smysl pro humor a nadsázku. Sentimentalita. Žádná scéna nebo výrok, který by si člověk zapamatoval. Pamatuje si snad někdo z posledních let nějakou pohádkovou píseň nebo hudbu? (Zase s výjimkou Svěráka, až je trapné to připomínat.)
Možná by věci pomohlo, kdyby filmovou pohádku netočili staří rutinéři, kteří si myslí, že „to umí“, ale někdo úplně jiný. Ostatně Juraj Herz v tom byl kdysi mnohem lepší než „pohádkáři“. Ostatně Michal Viewegh taky napsal dobrou a inteligentní knížku pohádek, které mohly bavit při čtení i rodiče. Jsou tu ostatně stále činní autoři dřívější generace, třeba Zdeněk K. Slabý, autor geniálních knih, nebo z úplně nejnovější generace Tereza Boehmová. Nesentimentální matka, která se dala do psaní, protože ji nebavilo pořád v druhé větě každé pohádky číst, že maminka zemřela a siroty zůstaly atd., což je sice problém, ale menšinový a jako úvod četby před spaním je to poněkud morbidní. (Tereza je bývalá kolegyně, přiznávám se k podjatosti, ale každý si může ověřit, jestli mám pravdu.)
Asi by bylo nejlepší svěřit filmové a televizní hádky někomu, kdo to běžně nedělá. Kdo ví, že scénáristou Mrazíka byl dramatik a autor absurdních her Nikolaj Robertovič Erdman?
A nedat na to příliš mnoho peněz. Kdyby měl Dalibor ve vězení peníze, taky by nehrál. Taky by to chtělo vynechat už jednou Bohdalovou. Nepoužít ani jeden počítačový trik. Nasadit i herce, které nikdy nikdo neviděl. Taky neherce.
Jenže na doporučení laika se každý vykašle. Pak bych tedy navrhoval, jestli nejsou v archivu nějaké zapomenuté české pohádky, najít nějaké staré z ciziny, pro nás pořád ještě nové.
Hlavně, ať už tahle pohádková hrůza někdy skončí. Je to zbytečné utrpení.
