Skvělá Gravitace, jeden z kandidátů na zisk až deseti Oscarů
Vesmírná sci-fi Gravitace získala ve čtvrtek deset nominací na Oscara, včetně kategorie nejlepší film. Dílo, které mělo premiéru loni v srpnu (v Česku v říjnu), které dosáhlo zatím tržeb ve výši téměř 700 milionů dolarů, bylo v některých směrech průlomové. Připomeňme si proto recenzi, která o něm vyšla v tištěné verzi Reflexu.
Diváka digitálního věku už hned tak něco neohromí. Zhýčkaný nejrůznějšími multidimenzionálními zážitky těžko uvěří, že může přijít ještě něco lepšího a převratnějšího. Jenže ono přišlo loni v srpnu. Jmenuje se „to“ Gravitace, jde o thriller z vesmíru a za přelomový ho považují nejen kritici a odborníci, ale i sám guru moderního Hollywoodu, režisér James Cameron. Kouzlo filmu přitom nezařídily ani triky, ani žádná speciální vibrující sedadla v multikinech. Může za ně „obyčejná“ kamera, jež se pohybuje všemi směry. Je jako medúza, která levituje kolem herců a ani na moment se nezastaví. Ne jen po dobu té slavné čtvrthodinky beze střihu – nezastaví se prostě vůbec nikdy. Výsledkem je, že chvíli jásáme nad fyzičností beztížného prožitku, načež se s námi rozhoupá svět a my zatoužíme po pocitu pevné půdy pod nohama.
Avatar nestačil
Alfonso Cuarón, režisér, scénárista, producent i střihač Gravitacev jedné osobě, samozřejmě není první, kdo umožnil hercům „létat“ kosmem. Je ovšem první, kdo tomu nevěnoval jednu scénu, ale rovnou celý film. Žádný z režisérů také nedosáhl tak vysoké realističnosti, pocitu, že se natáčelo na oběžné dráze, a ne ve studiu o pár metrech čtverečních. „V mých očích jde o nejlepší vesmírný film vůbec, s nejlepšími vesmírnými záběry,“ složil Gravitaci poklonu James Cameron. Právě za ním se režisér filmu Alfonso Cuarón (mimo jiné Potomci dětí) vydal před sedmi lety, když se synem Jonásem pojal nápad na film o trosečníkovi v kosmu.
Cameron, jenž tehdy zrovna dokončoval jiné revoluční dílo, trojrozměrnou sci-fi Avatar, nabídl radu a vlastní, toho času nejpokrokovější technologii. Ukázalo se však, že ani ta na Cuaronův záměr nestačí. Druhý mentor, David Fincher, potom mexickému tvůrci „na férovku“ řekl: „Teď to prostě nenatočíš, nemáš jak a na co. Počkej pět let, pak to půjde.“ Trefil se prý skoro přesně, odpovídající technologie se objevila čtyři a půl roku nato. Do té doby Cuarón a jeho pravá ruka, kameraman Lubezki, zkusili kdeco a kdekoho – své možnosti probrali s fyziky i astronauty, otestovali simulátory v NASA i postupy využité v Kubrickově „Odyseji“.
Právě s ní je také Gravitace srovnávána nejčastěji, nejen pro svou technickou objevnost, ale i bravuru, s níž promlouvá k divákovi. Má totiž na hony daleko k běžné blockbusterové atrakci. Veškeré, i ty nejsofistikovanější prostředky tu slouží jedinému cíli – prožitku. Když se doktorka Stoneová (nezvykle ukázněná Sandra Bullocková) ztratí v mezihvězdném prostoru a začne panikařit, musíme doslova fyzicky pocítit, co zažívá – včetně nepohodlí způsobeného nekontrolovanou rotací těla. Clooneyho veterán Kowalski s historkami, jež zná nazpaměť i mozek v Houstonu, sice občas vnese do napětí humor, ale i jeho hlavní funkcí je podpořit děj a umocňovat naše rozechvění. Až primitivně prostý příběh je navíc vyprávěn ostře lineárně, bez zbytečných odboček a zápletek. Jsme jenom my a oni – astronauti, kteří přijdou o loď a nezbývá jim než se se situací poprat.
Velký krok pro ženu
Právě „lidský rozměr“ Cuarónova filmu oceňují kritici nejčastěji. A Cameron dodává, že poklonu zaslouží i Sandra Bullocková, jíž se za extrémně těžkých podmínek (většinu času byla zavřená ve světelné kabině a jediné, nač mohla reagovat, byly stovky referenčních bodů) podařilo stvořit dokonalý portrét ženy zápasící o život. Mimochodem sama Bullocková považuje za největší průlom fakt, že dostala přednost žena před mužem. „Poslat do vesmíru samotnou ženu byl od Alfonsa odvážný krok. Nikdo před ním to neudělal,“ uvedla herečka, podle níž je Gravitace vpravdě revolučním filmem.
Nelze nesouhlasit. Do dějin se však nezapíše pouze proto, že vyzkoušel nové techniky a dal šanci slabšímu pohlaví. Metál zaslouží především za to, že rehabilitoval film coby médium, jež vyžaduje velké plátno. Gravitace je totiž dílem pro oči – ať už se zrovna kochají majestátem vesmírného nekonečna, nebo se vyděšeně zavírají při šílených rotacích. Jestli se diváci vrátí do vyprázdněných kin, bude to zásluhou Alfonse Cuaróna.
Filmů, jež posunuly lidské vnímání a zapsaly se do dějin jako přelomové, není mnoho. Překvapivě často mezi nimi figuruje žánr sci-fi. Do jaké společnosti se tedy dostala Cuarónova Gravitace?
2001: Vesmírná odysea (1968) Kdo Gravitaci viděl, nemohl si nevybavit Kubrickovu kosmickou poému: výtvarná bravura, minimum střihu, vesmír, který je dějištěm i metaforou. Cuarónovi bylo sedm, když Odysea vznikla, a Kubrick se stal jeho modlou. Je to znát.
Vetřelec (1979) I kultovnímu dílu Ridleyho Scotta skládá Cuarón Gravitací poklonu, ať už volbou ženské hrdinky, či přímými citacemi (u tílka si vzpomenete). I Scott natočil ve své době revoluční snímek, když za pomoci modelů a geniálního výtvarníka stvořil vesmír, jak ho do té doby nikdo neviděl.
Blade Runner (1982) Klasika vycházející z předlohy Philipa K. Dicka ohromila temnou vizí budoucnosti, po výtvarné stránce dovedené k naprosté dokonalosti. Nezvyklé byly i postavy replikantů, androidů, z nichž si lidé udělali otroky. Režie opět Ridley Scott.
E.T. – Mimozemšťan (1982) Spielbergova pohádka o roztomilém ufonkovi zpřístupnila sci-fi dětem a prošlapala tak cestu budoucím rodinným blockbusterům. Zároveň ukázala, že i v žánru na první pohled chladném mohou existovat ryzí emoce. A emoce, jak známo, skvěle prodávají.
Star Wars (od 1977) Do doby, než George Lucas přišel s Rytíři Jedii, neznal filmový svět slova jako sequel nebo trilogie (respektive alespoň ne masově). Zásluhou Hvězdných válek pronikla sci-fi do komerční sféry a založila tradici mnohadílných pokračování, tedy fenoménu, bez něhož by současný Hollywood nebyl schopen existence.
Tron (1982) Nedávno oživený fenomén 80. let ukázal světu kouzlo videoher a virtuálního světa. Převratný byl ovšem i použitím do té doby neprobádané počítačové animace, jejímž se stal průkopníkem (někteří dokonce tvrdí, že bez Tronu by nebyl Pixar).
Matrix (1999) Trilogie bratrů Wachovských vnesla svěží vítr do způsobu vyprávění i snímání. Poprvé v ní byla ve velkém použita technika, jež se následně stala standardem (například speciální vysokorychlostní full HD kamery), totéž platí i pro mnohé z triků, které svět do té doby neznal (legendární bullet time efekt).
