TEREZA SPÁČILOVÁ: Neústupná dáma Věra Chytilová
"Nejenže byla první dáma filmu. Ona jí hlavně dokázala zůstat do posledního dechu,” reagoval na zprávu o smrti legendy české kinematografie Věry Chytilové jeden z jejích nejbližších kolegů a přátel režisér a producent Fero Fenič. Režisérka, jejíž múza ani osobnost neměly soupeře, zemřela jen pár týdnů po svých pětaosmdesátinách doma v Praze. Potvrdila to její rodina, která s ní byla do úplného konce.
"Na rozdíl od jiných, kteří často neuměli odejít důstojně, se Věra stáhla z veřejného života a zařídila, abychom si ji pamatovali jen jako bystrou a originální osobnost plnou života. Jsem za to rád, i v tom totiž poznávám Věru, kterou jsem znal," dodává Fenič, pro nějž je jako autorka nenahraditelná. "Nevidím následovnici," tvrdí.
Nutno říct, že Chytilová si skutečně dokázala udržet nebývalou integritu, tvůrčí i tu osobnostní. Názory na její filmy se v průběhu let různily, rozhodně však nikoho nenechaly v klidu. Dokonce i její pozdější snímky z konce 90. let, tedy ty, jež kritika přijímala s rozpaky, nakonec své publikum našly: důkazem budiž, že jen pár dní před režisérčiným posledním jubileem vstoupilo do kin volné (byť nepodařené) pokračování jejího slavného Dědictví. Společenské frašky z roku 1992, jež po letech funguje víc než ve své době.
Původně přitom Věra Chytilová filmovou kariéru neplánovala. Studovala architekturu a živila se jako modelka - mnozí z jejích mužských současníků dodnes vzpomínají, jak výjimečná byla její fyzická krása. Na v té době velmi maskulinním Barrandově začínala jako řadový člen štábu, velmi rychle si však dokázala sjednat respekt a z klapky se vypracovala až na pomocnou režisérku. FAMU vystudovala ve vrcholné éře takzvané nové vlny, kterou spoluvytvářela. Absolvovala hraným středometrážním snímkem Strop. Povídkou o hrabalovském Automatu Svět přispěla i do jejího manifestu Perličky na dně.
Právě tituly z 60. let by také nejlépe obstály v prověrce časem. Sedmikráskám (1966), ničemu nepodobné filmové básni o nás, respektive dvou "zkažených" Mariích, rozumí i nejmladší generace festivalového publika – i pro ni je to pořád ten punkový film, kterým byl už před půlstoletím. Politruci jej sice tenkrát odkázali do trezoru, houževnatá Chytilová se však nezalekla a na rozdíl od mnohých kolegů šila do režimu o to víc. Zrodily se skvosty jako Ovoce stromů rajských jíme, Hra o jablko, Kalamita, Panelstory a především pak Faunovo velmi pozdní odpoledne.
Zmíněný režim přitom v očích Chytilové neztělesňoval jen politický aparát. Byl jím každý, kdo se mu odmítal postavit. Slabošští faunové i pasažéři ze zasněžené lokálky. Chytilová uměla lidem sáhnout do svědomí, za což si vysloužila víc nenávisti než cen… A taky pověst uječené hysterky (již s humorem sobě vlastním sama ráda přiživovala).
Pokoj si Chytilová nedala ani po revoluci. Nabytá svoboda ji nezbavila ostražitosti, a tak se neváhala angažovat v politice a dál se vzpouzet proti blbosti a nespravedlnosti. "V době, kdy jsme nadšeně točili Léčbu Klausem, ona věděla své. Už tehdy. Nevím, jak je to možné, ale měla zvláštní schopnost pojmenovat věci akurátně," připomíná Fenič, pro jehož Febio točila dokumenty po celé dvě dekády (připomeňme například cyklus České milování).
Jako poctu odvysílá Česká televize dnes večer na prvním programu snímky Faunovo velmi pozdní odpoledne (od 20:00), dokument Zlatá šedesátá (od 21:45) a film Kopytem sem, kopytem tam (od 22:45). Můžeme se jen domýšlet, co by na to řekla sama Chytilová, která pocty nesnášela. Patrně své oblíbené slovo od K – nikdo ho neuměl vyslovit tak pěkně šťavnatě a něžně.
