Neproměněná šance: Kultovní komiks Před Strážci podruhé

Alan Moore se pochopitelně zařekl, že s tímhle nechce mít nic společného, a tak mělo DC volnou ruku. Sehnat scenáristy zvučných jmen nebylo těžké – kdo by si nechtěl udělat pomníček u legendy světového komiksu. Kniha Před Strážci, jež právě vyšla v českém překladu Viktora Janiše, má ten nejlákavější obsah – příběhy ambivalentních superhrdinů Komedianta a Rorschacha. Po předchozí knize věnované Minutemanům (scenárista Darwyn Cooke) a Hedvábnému přízraku (Amanda Connerová) se fanoušci těšili na pořádnou akci – scénář k oběma příběhům totiž obstaral Brian Azzarello, který se také u nás proslavil všemi možnými cenami ověnčenou sérií 100 nábojů.

My čekali Noir a zatím přišel Pulp

Být lepší než předchozí díl prequelů, jenž vyšel v češtině už na podzim, je snadné. Navíc Azzarello umí jít ve svých příbězích pod kůži, dokáže vystihnout hloubku i temnotu charakterů svých postav, ví, jak v komiksech budovat napětí a pomalu odhalovat tajuplná spiknutí. Přesněji: ve SVÝCH komiksech. S Komediantem, který po podobném přístupu přímo volá, se mu to příliš nepovedlo. Komediant v jeho podání je jen svým stínem, po polovičním šílenství a bezbřehé nespoutanosti v násilí tu toho příliš nezbylo, a to dokonce i přes to, že komiks řeší jeden z nejohavnějších činů, jaké kdy Komediant spáchal.

Azzarello příliš neodhadl ani vyprávěcí postup. Jeho střihy jsou natolik rychlé, že nikomu neusnadní sledování příběhu, natož aby vás vtáhl do hloubky. Může dokonce vzniknout dojem, že vám něco uniklo. Nějaká geniální smyčka, kterou jste přehlédli. Bohužel klíč, jenž by komiks nakopl, nenajdete ani při druhém čtení. Nelze necitovat ID Walome z komiksové databáze Comicsdb.cz, který ve svém hodnocení napsal: „Nepostavit na Komediantovi ve Vietnamu zajímavý příběh je hřích a Azzarello se ho dopustil.“ Je to přesně tak. Hrdina se sice nezastaví před ničím, ale vyprávění prostě chybí motor. Nějaká pohnutka, jež by roztočila temné víry Komediantovy povahy, které by strhly i čtenáře. V důsledku zůstává schematickou figurou, jejíž vypočítavost a chladná hlava k vytvoření postavy vzbuzující jakékoli emoce prostě nestačí.

Azzarello staví příběh na přátelství Komedianta s Robertem Kennedym, což nakonec působí jako laciná rekvizita, kterou se snažil zakrýt bezradnost, jak s příběhem naložit. Konformní kresba J. G. Jonese také nepřidá. Neurazí, ale je uhlazená a zabíjí poslední zbytky Komediantovy nespoutanosti, jež mu Azzarello ponechal. Po dočtení zbývá pocit jako po dostihu, v němž jasný favorit (na nějž jste si vsadili) zastaví koně uprostřed závodu a začne metat na jeho hřbetě kozelce. Metá je hezky, ale uznání není to, co v divácích vzbuzuje.

Když černá a bílá jsou barevné až běda

Po dočtení Komediantova příběhu přichází na řadu Rorschach, nejtajemnější a nejpodivnější ze Strážců. Muž v černobílé masce a s černobílým viděním světa, v baloňáku a klobouku. V původních Strážcích vzbuzoval silné emoce svou vírou v náhodu a v jasně definované dobro a zlo. Nejzásadovějšího ze Strážců nečekalo nic dobrého. Dozvědět se něco o jeho minulosti je více než lákavé. To, že ho Azzarello ve své komiksové trošce do mlýna odmaskuje, Rorschachovu mýtu rozhodně nepomohlo.

Nepomohla mu ani kresba Leeho Bermeja, kterého si čeští čtenáři komiksů mohou vybavit z komiksu Joker. Hojné použití černé barvy pro zdůraznění kontrastu mezi světlem a stínem, k tomu poměrně syté barvy – to vše se skvěle hodí k pulpovému žánru (americká obdoba šestákových románů), v jehož intencích se naneštěstí Rorschachův příběh odehrává. K žádnému jinému z hrdinů by se přitom více nehodil noirový styl vyprávění...

Vyprávění má hned dvě dějové linky. V první se Rorschach pokouší vypátrat masového vraha, jenž zabíjí náhodně vybrané dívky a do těla jim vyřezává jakési vzkazy. Druhý sleduje Rorschachův střet s lokálním šéfem gangu. Rorschach je přitom detektiv, jemuž by slušelo pátrání ve stínech po tajemném vrahovi, při němž by mohl předvést nejen svůj ostrovtip, ale také dávat k lepšímu na stroji psané moralistní monology. Se zločincem mohl vést konverzaci přes vzkazy na tělech zabitých žen... Skoro se zdá, že přesně tohle měl Azzarello v plánu. Jenom se mu to jaksi vymklo z rukou a z vedlejšího motivu zápasu s gangem se ráz na ráz stává hlavní zápletka.

Jde přitom o naprosto banální příběh, jakých se nejen v komiksech objevují celé veletucty. Rorschach ze střetu nevychází jako žádný myslitel, a nebýt šťastné náhody, nemusel se Strážců Alana Moorea vůbec dožít.

Azzarello ale nezapomněl ani na příběh masového vraha. Nakonec se k němu dost násilně vrací a čtenář doufá, že se dozví něco o motivech tajemného psychopata. Kdyby dostal podobný případ na starost Batman, ukrýval by se v nápisech vyrytých do kůže nejspíše nějaký rébus. Ničeho takového se ale u zdejšího vraha nedočkáte. Je podobně nesystematický jako Azzarello v tomto scénáři...

Na závěr můžeme konstatovat, že druhá kniha Před Strážci je o něco lepší než ta předchozí. Přesto nezbývá se než ptát, PROČ všechen ten humbuk? Bohužel nejde o otázku směřující k motivům postav (v Azzarellově podání evidentně žádné neměly), ale ke strůjcům celého projektu. První slovo na záložce českého vydání je „kontroverzní“, protože stejnou otázku jako my klade většina fanoušků, kteří milují Strážce jako jeden z nejdůležitějších komiksů všech dob. PROČ je tedy legenda doplněna jedněmi z nejzbytečnějších příběhů, jež médium na pomezí filmu a literatury zažilo?

Celá taškařice je nejen ranou pod pás fanouškům Strážců, ale zároveň také českému (a zřejmě nejen českému) vydavateli, který nemohl opomenout sérii, kolem níž bylo ještě před vydáním tolik humbuku. Téměř jistě se jednalo o příslovečného zajíce v pytli a BB/art kupoval práva ještě před tím, než byly příběhy kompletní a někdo je mohl přečíst v celku. Mediální masírka o jedinečnosti celého projektu totiž silně doléhala i na českou komiksovou komunitu. Před Strážci jsou příkladem daně, kterou budou nakladatelé platit stále častěji – osvědčené pecky už u nás totiž prakticky všechny vyšly.