Občanská neposlušnost, básníkovo bláznovství a pírko poezie
Opakování matka moudrosti, řekne si čtenář nad zarputilým (a brilantním) moralistou Thoreauem. Chvála bláznovství, pomyslí si člověk ponořený do životní pouti básníka Ivana Blatného, již literárně zpracoval Martin Reiner. Hoď kamenem, kdož jsi bez viny, mezi verše čtvrté básnické sbírky Tomáše T. Kůse.
„Nejlepší vláda je ta, která nevládne vůbec“, vězení je „jedinou budovou v otrokářském systému, v níž může svobodný člověk pobývat se ctí“. Esej Občanská neposlušnost Henryho Davida Thoreaua zavrhuje otrokářský systém i honbu za majetkem a ani 165 let od svého vzniku neztrácí sílu. Bohatství Thoreau chápe jako překážku pro duševní rozvoj i pro rozvoj lidských ctností a hlas svědomí by podle něj měl stát nad hlasem zákona; tyto i mnohé další buřičské myšlenky se za jeho života dočkaly malého ohlasu, ovšem pak inspirovaly americké prezidenty i Gándhího. Nakladatelství Paseka vydává Občanskou neposlušnost spolu s pěti dalšími eseji světoznámého básníka přírody a kritika společnosti – Ráj znovu (ne)nabitý, Otroctví v Massachusetts, Obhajoba kapitána Johna Browna, Poslední dny Johna Browna a Život bez zásad – v novém překladu Jana Hokeše. Nejen že dva z textů vycházejí v češtině poprvé; už kvůli Hokešově excelentnímu doslovu je nutné mít vedle Waldenu či Toulek přírodou v knihovně i tento myslitelův soubor.
Nenechte se zmást: šestisetstránková kniha prozaika, básníka a nakladatele (Druhé město) Martina Reinera Básník (vyd. Torst) není ani tak románem, jak praví její podtitul, jako spíš dobře napsaným a velmi obšírným životopisem. Martin Reiner – ještě jako Martin Pluháček – se nesmírně zasloužil o znovuobjevení pozapomenuté osobnosti exilového básníka Ivana Blatného. Putování po stopách literáta s pohnutým osudem (Blatný žil od roku 1954 až do své smrti roku 1990 postupně v několika anglických psychiatrických léčebnách s diagnózou paranoidní schizofrenie) ostatně inspirovalo již předchozí Reinerův román Lucka, Maceška a já (2009). Nejen z rozsahu Básníka je patrné, že jeho autor „leží v Blatném“ dlouhá tři desetiletí a ví o něm, jeho přátelích, souputnících a době první poslední. Stačí excelentní znalost pramenů (Reinerův web o Blatném vizte zde: http://www.martinreiner.cz/katalog-2), desítky osobních svědectví a nesmírně zajímavý, v rámci možností co nejvěrněji popsaný osud k zrodu dobré prózy? Recenzi Básníka si přečtete v některém z květnových Reflexů.
Básník Tomáš Kůs je veřejnosti známý spíš jako organizátor a neúnavný propagátor tuzemských soutěží slam poetry, kde exhibující básník recituje nebo čte vlastní nový (ať už připravený, nebo od začátku do konce zfleku improvizovaný) kus publiku. Počátkem roku se však plzeňský pětatřicátník připomněl jako literát, a to svou v pořadí čtvrtou sbírkou Nevinní (vyd. Hnízdo), která v padesátce čísel zkoumá obyčejné lidské city a pocity: lásku, osamělost, touhu, smutek, nostalgii, vinu. Volný verš, civilní pojetí, místy tíživá atmosféra, jinde lehkost otevřeného prostoru a bílé pírko nevinnosti přikápnuté pečetním voskem v závěru pěkně vypravené brožurenky.
UKÁZKA
Tomáš T. Kůs
Nástupiště
s vyprovázením je konec
říkám
nepřesvědčuj mne
že mám s úsměvem mávat
když ti vlak jedním škubnutím
trhá dlaně přitisknuté na skle
ale to už rozhodnutí tlumí prach
zvířený posledním vozem
