Režisérka Olga Sommerová: Marta Kubišová je hrdinka, kritika disidentů a Havla je odporná

Po Věře Čáslavské přichází do kin váš film o zpěvačce Martě Kubišové. Je to náhoda, že točíte teď o nejvýznamnějších českých ženách?

Náhoda-nenáhoda. Film o Věře Čáslavské mě skutečně inspiroval k natočení filmu o Martě Kubišové, protože jejich osudy jsou takřka identické. Narodily se ve stejném roce a obě řekly „ďáblovi ne“. Tím myslím jejich odpor proti někdejší ruské okupaci a normalizaci společnosti. To je něco hrozně působivého, velmi si toho vážím. Postavily se totalitě, přestože byly na vrcholu kariéry.

Takže jsou to pro nás jakési vzory?

Ano. Kolik bylo takových lidí, kteří se zřekli kariéry, protože nechtěli žít ve lži? Takových moc nebylo, například chartisté. Také Marta Kubišová to odvážně udělala. Nechtěla ztratit svoji čest.

Nabízí se otázka: Kdo bude ve vaší sérii další? Žijí ještě podobní hrdinové?

Skutečně jsem o tom už přemýšlela, ale na nikoho jsem nepřišla, kdybych chtěla pokračovat v této linii. Ivan Magor Jirous je po smrti, Václav Havel je po smrti, Aneta Fárová je po smrti. Já považuji bolševické režimy za to nejhorší, co tady bylo, proto Čáslavská a Kubišová, ženy, které se mu postavily.

Kdysi jste řekla, že nepřekonanou českou ženou je pro vás Božena Němcová. Kdo byl pro vás ještě tak významný a důležitý?

O Boženě Němcové jsem také natočila film, ale dokument se samozřejmě dělá jednodušeji o člověku, který žije.

Ten mrtvý vám do toho nekecá, můžete si s ním dělat, co chcete, že?

Nekecá, ale nemáte ho k dispozici. Já si dělám i s tím živým, co chci. Dokumentární film je můj názor, můj pohled. To není žádná objektivní realita, objektivní film nemůžete natočit. Ale respektuji připomínky těch, se kterými točím.

Takže to pak jakoby cenzurujete?

Ne! Ne! Jen přihlížím k tomu, aby to bylo přesné. Nechci ty lidi nachytat na švestkách, ale dokument je drama. Navíc moje zkušenost je taková, že většinou to nechávají lidi být, to byla i moje zkušenost s Věrou Čáslavskou a Martou Kubišovou.

Je tady ještě jedna žena, které Češi hodně dluží, protože to byla jedna z největších hrdinek poválečné doby – Milada Horáková, kterou komunisté popravili. Jak se díváte na její osud?

Miladu Horákovou miluji. Pořád je to látka, která se dá zpracovávat, protože totalita číhá všude a pořád. V práci, ve škole, v rodině, v parlamentu, ve vládě.

Může tedy dokumentární film působit dokonce jako osvěta?

Jistě. Přes emoce, přes to drama, se můžeme dostat i do hlav a srdcí třeba patnáctiletých lidí. A mladí lidé by měli vidět, jak to bylo v dobách totality, to ukazoval film o Čáslavské a ukazuje to i film o Kubišové.

Mnohé dokumentární filmy jdou dnes i do kin, přitom tam většinou nemají moc diváků, zatímco v televizi je vidí statisíce lidí. Čím si to vysvětlujete?

Proč bych to řešila? Nedělám žádný větší rozdíl, když točím pro kina a pro televizi. Jistě, v televizi je menší prostor, pokud jde o délku, ale jinak je moje metoda stejná.

Ptal jsem se, zda to vlastně autorům není líto, když kina jsou prázdná a v televizi je diváků poměrně hodně.

Ale vždyť moje filmy jdou po kinech i do televize. Samozřejmě jsem ráda, že v televizi vidí můj film statisíce lidí, ale zážitek, prožitek a pocit je v kině úplně jiný než doma u obrazovky.

Jaký je podle vás dnes český film? Někteří tvrdí, že mnoho kvalitních děl nevzniká, že je v krizi. Jak to vidíte vy?

V případě dokumentárního filmu vznikají kvalitní filmy a je jich hodně. U hraných filmů mi vadí, že nemají většinou zásadní společenskou a politickou podstatu. Nevypovídají o zásadních problémech společnosti, například politických.

Proč? Autoři se bojí? Nechtějí je dělat?

Filmy se dělají takové, jaká je tady momentálně skupina režisérů, režisérek a producentů, kteří jsou ochotni jít do nějakého tématu. U hraných českých filmů obdivuji některé režiséry, ale připadá mi, že slabé jsou scénáře. Když se podíváte na evropské a americké filmy, tak mají často senzační scénáře, u nás to naprosto chybí. A trvá to už nějakou dobu. České scénáře nejsou takové, abychom si po filmu řekli: Ach, to je něco, to je bomba…

U nás ale diváci nepřijdou ani na kvalitní filmy. Proč?

Četla jsem nedávno rozhovor s režisérkou Andreou Sedláčkovou, která žije i ve Francii. Tam jsou podle ní lidi daleko kulturnější, takže chodí i na náročnější filmy, u nás ne. Český národ není tak kultivovaný, je v tom určitá malost. A kritici u nás autory pořád ničí, zesměšňují a ironizují, je v tom nějaká zášť. Ale to je jiná kapitola. Klaďme si spíše otázku, proč jsou Češi tak zahledění do sebe, proč se jako jiné evropské národy nepídíme více po kultuře, proč nemáme nadhled.

Právě váš nový film Magický hlas rebelky je ale o příkladu, že ne všichni Češi jsou takoví.

Zajímavé je, že Marta Kubišová, přestože prožila, co prožila, vůbec nikoho nesoudí. Ani český národ. Nepovyšuje se stejně jako jiní chartisté. Je velkomyslná. Naopak, jestli někomu někdo něco vyčítal z dob komunismu, tak to byli ti ubožáci, co se zapletli s totalitním režimem.

Jak si tedy máme životní osud Marty Kubišové přebrat? Naznačuje to váš film?

Ona je vzorem. Jestliže dnes máme takzvanou demokracii a svobodu, tak stejně se potýkáme s tím, že svoboda nám je pořád zapovídaná, že demokracie pláče. Příklad Kubišové není jenom příkladem z minulosti, ale i do přítomnosti a budoucnosti.

A co vy, kdybyste se dostala do podobné situace jako kdysi Marta Kubišová? Zachovala byste se podobně odvážně?

Nevím. Nedostala jsem tu faustovskou otázku, jestli podat ďáblovi ruku, nebo ne. Vadí mi ale, že současná politická reprezentace se vymezuje vůči disidentům, vůči Havlovi, to je něco tak podlého a ubohého. Kde byli, když Havel seděl ve vězení? Kde byli, když Marta odešla na venkov a musela místo zpívání okopávat mrkev? Kde byli, když Věra Čáslavská myla schody? Kde byli ti lidi? V komunistické straně, to je mi odporné. Proto si to musíme připomínat a vymezovat se proti totalitě.

MAGICKÝ HLAS REBELKY, dokumentární film, 2014, 90 minut; režie a scénář: Olga Sommerová; kamera: Olga Špátová; hudba: Aleš Březina; hrají: Marta Kubišová, Dana Němcová, Pavel Kohout, Vlastimil Třešňák, Jaroslav Hutka, Aneta Langerová, Václav Neckář. Světová premiéra – Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, 5. července, Malý sál Thermal v 15:30. Premiéra v českých kinech bude 17. července.