Zemřela první dáma českého filmu Eva Zaoralová. Ženě, která symbolizovala karlovarský festival, bylo 89 let
Ve věku 89 let zemřela ve čtvrtek filmová publicistka a dlouholetá spolupracovnice karlovarského festivalu Eva Zaoralová. Dalo by se říci, že pro český film udělala víc než všichni ministři kultury dohromady. Byla uměleckou poradkyní Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech i členkou vedení. Spolu s Jiřím Bartoškou měla zásadní podíl na tom, že se z akce kdysi odsouzené k zániku stal jeden z nejprestižnějších festivalů na světě.
Před lety tehdejší filmová kritička Reflexu Darina Křivánková představila Evu Zaoralovou v pozoruhodném profilu. V rámci této smutné události pro vás tento profil otevíráme. Podívejme se na jeho nejzajímavější části, které byly nadčasové a jsou aktuální i dnes:
Cesta k festivalu
Zdálo by se, že se Eva Zaoralová do filmového světa musela už narodit, přitom její cesta ke kinematografii vedla velkou oklikou. „Vlastně nevím, kde se ta myšlenka zrodila,“ vzpomíná na své začátky u karlovarského festivalu Zaoralová a loví z paměti setkání s jistým Igorem Ševčíkem, tehdy šéfem filmu na ministerstvu kultury. Ten jí na podzim roku 1993 nabídl členství v radě nadace zřízené pro pořádání festivalu. „Nejspíš mě oslovil proto, že panovalo povědomí o tom, že jsem zvaná na festivaly do Cannes a do Benátek, tudíž znám festivalové prostředí. Jenže jezdit na festivaly a vědět, jak takový festival udělat, jsou dvě naprosto rozdílné věci.“
Přesto to riskla. Dneska už prý netuší, jak se to tehdy vlastně podařilo. Bylo to v době, kdy se měly Karlovy Vary pokusit navázat na svou někdejší slávu ze šedesátých let. Šlo to ztuha, za normalizace se tu – jak říkává Jiří Bartoška – „honil po kolonádě akorát mastnej papír“. Scénář byl vlastně jednoduchý: sehnat pozoruhodné filmové novinky, naplnit sály k prasknutí a dokázat, aby si ve Varech podával v hotelu Pupp kliku Robert Redford s Robertem De Nirem. A ještě na to všechno mít peníze.
Takhle známe festival dnes. Ale na začátku roku 1994 měli jeho organizátoři jednu kancelář v podkroví, kde byl jedinou technickou vymožeností fax. Zato se tam roztrhl pytel se skeptiky, kteří tvrdili, že se festival resuscitovat nepodaří a že jediná šance je přesadit ho do Prahy. Jenže tehdejší 29. ročník se vcelku vydařil: Přijel Leonardo DiCaprio (krátce nato se proslavil) a Max von Sydow a prodalo se 36 tisíc vstupenek, což bylo na tu dobu velmi dobré. Výkonným ředitelem přehlídky tehdy byl režisér Antonín Moskalyk, pro další ročníky už se s ním ale nepočítalo. A tak nelenil, vyslyšel našeptávače a založil v Praze konkurenční festival Zlatý Golem.
První fronty u pokladen
„Počítal s tím, že my s Jiřím Bartoškou, jenž byl předsedou rady festivalové nadace, sklopíme uši a konečně uznáme, že dělat festival v Karlových Varech je nesmysl. Ale my jsme si tehdy postavili hlavu a řekli si, že to ustojíme, a teprve to nás s Jirkou sblížilo. V době ohrožení si Jirka získal moje sympatie, říkala jsem si, že s ním to má cenu, že společně bychom to mohli zvládnout,“ líčí Eva Zaoralová otevřený konkurenční boj, který ji a Jiřího Bartošku nejen sblížil, ale i vybičoval k preciznímu výkonu. Už v roce 1994 Eva pojmenovala programové sekce festivalu a dala celé přehlídce řád.
Rok nato už měl festival svou první filmovou znělku (s krásnou koupající se dívkou natáčel Jaroslav Brabec), začala spolupráce s Alešem Najbrtem na vizuální podobě festivalu a s bratry Cabany na efektních openingových a closingových show.
Podle Evy Zaoralové přetahování mezi dvěma festivaly tomu karlovarskému hodně pomohlo: „Paradoxně jsme z toho dost vytěžili, hodně se o tom psalo a mluvilo, lidé byli logicky zvědaví. Navíc ,Pražáci‘ zapomněli na jednu dost důležitou věc, a sice, že pro novináře je Praha vlastně nezajímavá. Toho se dá dosáhnout jen vytržením z každodenní rutiny a odjezdem pryč.“ Každopádně Zlatý Golem zahynul už v průběhu druhého ročníku, kdežto karlovarský festival žije dobře dodnes dál – především díky kvalitnímu programu.
Dáma ze staré školy
Eva Zaoralová, jíž se ve filmověfestivalových kruzích říká prostě „paní doktorka“, se narodila jako Eva Šebánková v rodině architekta. I dědeček z matčiny strany byl architektem, Eva po něm sice nezdědila předpoklady pro studium na technice, ale zato lásku k italštině a Itálii, kam dědeček jezdíval malovat. Šebánkovi prý sice nepatřili k honoraci, ale Eva měla chůvu, rodiče jezdili v zimě lyžovat, v létě hráli tenis, takže se ji později mohlo vyčítat, že je „holka z buržoazní rodiny“ – to když se začátkem padesátých let hlásila na vysokou školu. Chtěla jít studovat dějiny umění, ale od ředitele akademického gymnázia nedostala doporučení, kvůli „nevhodnému“ původu neuspěla ani na pedagogické fakultě, takže se rozhodla přece jen poprat s architekturou.
Vydržela to celý jeden semestr, pak se jí podařilo přestoupit na romanistiku, kde vystudovala francouzštinu a češtinu. Oblíbenou italštinu si doplňovala bokem, protože tehdy nebylo možné studovat dva západní jazyky.
„Soudružko, přelož jim…“
Jazykové znalosti jí vynesly místo tlumočnice na Výboru československých žen. Díky tomu mohla Eva cestovat, seznámila se s řadou italských komunistických poslankyň a zažila mnoho velmi paradoxních i trapných historek. Ta nejčastěji vyprávěná zní takhle: „Soudružko, přelož jim, že nám vůbec nevadí, že jsou ty soudružky černé... Takovéhle tlumočnické úkoly jsem dostávala na Výboru československých žen a myslela jsem, že se propadnu studem. Když mě pak začali lanařit, abych vstoupila do strany, protože zemřela Anežka Hodinová-Spurná, a tudíž se tam uvolnilo místo i pro nedělnické kádry, docela ráda jsem utekla jinam a díky tomu se z toho vyzula.“
„Utekla“ do Úřadu sociálního zabezpečení, kde připravovala podnikový časopis, což prý byla směšná práce, takže si tu mohla „vesele překládat knihy a články z italštiny a francouzštiny“. To už ale byl pár let jejím partnerem a později druhým manželem filmový historik Ivo Hepner (tím prvním byl inženýr chemie Jan König): „Ivo byl asistentem na FAMU u pověstného profesora A. M.Brousila, vodil mě na jeho projekce, tam jsem měla možnost vidět většinu zásadních filmů. Nikdy nezapomenu, když jsem poprvé viděla Felliniho Silnici, nesmírně mě to zasáhlo a dojalo, už jsem pak nemohla zůstat a dívat se na další film.“ A tak Fellini a Hepner Evě změnili život. Začala tlumočit filmy, překládat články pro časopisy Film a doba a Kino a také o filmech psát.
Už v polovině padesátých let se seznámila s Milošem Formanem, když byla na letní brigádě ve filmové redakci České televize. Zbytek slavné generace české nové vlny pak poznala hlavně ve Filmovém klubu na Národní třídě: „Tam se všichni scházeli a diskutovali o filmech. A taky se samozřejmě po projekcích táhlo noční Prahou a končilo se nad ránem někde v baru. Tehdejší generace filmařů držela hodně při sobě, navzájem si četli scénáře, dělali si dramaturgy.“
Když v polovině šedesátých let přijel do Prahy slavný italský režisér Michelangelo Antonioni (Zvětšenina, Noc, Dobrodružství, Zatmění ...), tlumočila mu právě Eva. Zažila ale značné zklamání, těšila se na oduševnělé rozhovory o kinematografii, ale místo toho se prý plácalo jen tak a Antonioni se soustředil hlavně na krásu českých žen. Snad aby nezažila další deziluzi, nikdy nevyužila pozvání, které jí poslal sám Federico Fellini. Eva mu v ohromení dílem Silnice poslala dopis se svým obdivným vyznáním, Mistr odpověděl a dodal, že až bude autorka dopisu v Římě, ať se zastaví. Příležitost k návštěvě by byla, ale některé mýty mají zůstat nedotčené, a tak se návštěva nikdy nekonala.
Forman tlumočníkem
Roku 1965 pak jela tehdy Eva Hepnerová na svůj první zahraniční festival do italského Bergama: „Tehdy tam sbírali ceny čeští filmaři – Věra Chytilová za Sedmikrásky, Jan Němec za snímek O slavnosti a hostech – ani o tom nevěděl, objevila jsem to v katalogu. To tehdy bylo docela běžné, že se režisér ani nedozvěděl, že jeho film získal na zahraničním festivalu cenu.“ Kromě toho, že psala o festivalech články do Filmu a doby, také tlumočila českým filmařům.
O pár let později – začátkem sedmdesátých let – ovšem nastala situace, kdy Miloš Forman tlumočil Evě: „Bylo to na festivalu v Cannes. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale měla jsme dělat rozhovor s herečkou Bibi Anderssonovou, no a Miloš povídal, že to přece není žádný problém. Já samozřejmě netušila, že tam tehdy byli spolu. A protože moje angličtina nebyla nijak slavná, tak mi tlumočil. Oni leželi na privátní pláži, neustále jim tam nosili nějaké drinky a já se tam k nim přifařila... Vlastně to byla ode mě drzost a ani ten rozhovor nebyl nic moc, takové povrchní povídání s herečkou, ale byla to hezká situace. Vybavuju si, že Miloš měl tehdy docela obavy, co s ním vlastně bude, snažil se, aby nebyl označen za emigranta, pořád se zajímal, jaká je situace doma a v českém filmu.“
Srpen 1968 zastihl Evu na stipendijním pobytu v Itálii: „Manžel s dcerou Klaudií za mnou hned přijeli, samozřejmě že jsme se bavili o emigraci, ale měla jsem v Praze rodiče, byla jsem jejich jediná dcera a nedokázala bych je opustit. Navíc šly hrůzné zkazky, jak budou příbuzným emigrantů zabavovat všechen majetek a odsouvat je na Sibiř... Nikdo netušil, jak se bude situace vyvíjet.“
K rozhodnutí zůstat doma přispěla i nabídka vysněného stálého místa ve Filmu a době, po nuceném odchodu dr. Antonína Nováka se tu Eva stala zástupkyní šéfredaktora a později časopis také vedla. I v „době temna“ bylo toto periodikum zdrojem velice přínosných informací, jeho autoři umně kličkovali před socialistickou filmovou produkcí a věnovali se například fundovaným profilovým článkům. To už se Eva jmenovala Zaoralová, jejím třetím manželem byl režisér Zdeněk Zaoral, tvůrce na svou dobu velmi progresívního snímku o drogové závislosti Pavučina (1986).
Nejsme na tom tak zle
Za léta prožitá s filmem si Eva Zaoralová vytvořila vcelku jednoduché a elementární hledisko pro posuzování snímků: „Stále je pro mě podstatné, co film říká a jak to říká. To je základní kritérium. Také mám ráda, když mě film dokáže překvapit, a to se pořád stává.“ Říká, že ani český film na tom není tak špatně.
Pokud by prý našim filmařům něco vyčítala, tak že málo sledují zahraniční filmy. Ne snad Avatara, ale produkci, jež projde festivaly a pak se dostane na program artových kin: „Tam by mohli vidět práci tvůrců, kteří jsou originální při vyhledávání námětů i v dramaturgii svých filmů.“
Milovala Felliniho filmy, italský neorealismus, francouzskou novou vlnu, ale i Jarmusche nebo Kaurismäkiho. Dokázala se nadchnout pro nový filmový objev, ale také ostře zkritizovat nepovedené dílko, své soudy formuluje přesně a nesmlouvavě, bavit se s ní o filmech byla vždycky výzva. Vědí to leckde ve světě, například francouzský prezident ji pasoval na rytířku Řádu umění a literatury. Eva Zaoralová byla ale nejen inteligentní a noblesní, byla i důsledná, ve svém týmu festivalových dramaturgů si už vychovala nástupce.
