Příběh tatéra: Zkérovaný ksichty a policejní razie…
Ohlédneme se po nich na ulici, ale váháme si k nim přisednout ve vlaku do kupé. Přitahují naší zvědavost, ale málokdy se jich zeptáme, jestli to bolelo, i když moc chceme. Tatér Danko Kovka vnímá tatérský život ve dvou rovinách. Žije řemeslem a dýchá kůží „potetovaného“. Pro projekt „I v drsňákovi probudí jemnost“ nám poodhalil trochu živé tkáně a promluvil v exkluzivním rozhovoru, co takový životní styl obnáší.
Normálnost a alternativa
Ať už je to drsný chlap na motorce anebo pokérovaný frajer na ulici, ani jeden nevyvolá přehnanou důvěru okolí. Společnost ráda škatulkuje a definuje „normálnost“. Vše co se malinko vymyká běžnému řádu věcí, dostává nálepku alternativní. A „to“ alternativní je často přehlížené nebo ignorované. Někdy to pak může být i zárodkem konfliktu.
Se špatnou reakcí okolí se často setkává i Danko Kovka, tatér ze salónu Inkoust.me.
Umělec s jehlou
Danko je potetovaný skoro od hlavy až k patě. Tetování pro něj ale nepředstavuje jen aktuální módní trend, ale i řemeslo, které je na hranici umění, individuálního vyjádření a životního stylu. Danko, absolvent Ústavu umění a designu v Plzni, se nechává při své práci inspirovat každodenní událostí, ale i hudbou nebo prostou sílou okamžiku.
V České republice bylo vždy tetování spíše undergroundovou záležitostí, v poslední době je však na vzestupu a začíná být i společensky akceptováno. Jak ale přiznává Danko v našem rozhovoru, jeho tetování v očích některých konzervativních jedinců stále vzbuzuje pohoršení a mnohdy se setkává s nepochopením okolí.
Jak na tebe reagují lidi na ulici? Vzbuzuje tvůj vzhled pozornost?
To je různé, ale největší problémy mám asi s policií. Třeba mě potkají ve vlaku a udělají mi kompletní prohlídku, při které mě prošacují. Kérky jsou ze strany policie vnímány hodně negativně a obecně mají policisté velké předsudky. Jakmile mě vidí, tak si automaticky myslí, že vezu drogy. Naopak hodně starých lidí na mě reaguje pozitivně. Tetování je zajímá a pochválí mi ho. Různě se mě vyptávají a zajímají se o to, co mám na těle.
Vzbuzuješ, kromě policistů, ještě u někoho dalšího negativní emoce?
Je pravda, že když jedu ve vlaku v kupé, tak v něm většinou sedím sám. Nikdo si ke mně neodváží sednout. Slyším jen, jak si za dveřmi šeptají „hele tam nejdem, tam sedí někdo potetovaný…“, ale mně to nevadí. Vadí mi to v případě policie, protože mě to omezuje. Jedu autem, a když mě policie vidí za volantem, automaticky mě zastaví. Svým způsobem mě to baví, protože je to taková moje provokace. Já žádný drogy nevozím, takže kvůli tomu mi to rozhodně nevadí, spíš mě to zkrátka zdržuje.
Když někomu řekneš, že jsi tatér, jaká je obvyklá reakce?
První reakce bývá konstatování ve stylu „Tak to si asi vyděláš dost peněz…“.
To je první reakce?
Většinou ano. Jinak mi lidé většinou závidí, že můžu dělat to, co mě baví. Hodně lidí taky zajímá, co moje práce obnáší, nebo jaké motivy si lidé chtějí nechat vytetovat. Zkrátka takové ty běžné dotazy.
Takže lidé už nevnímají tatéra jako někoho, kdo improvizovaným strojkem vytetuje modrou kotvu?
Spousta lidí toho o tetování stále moc neví a mají v hlavě zafixované, že je spojené s kriminálem nebo vojnou. Jakmile jim ale ukážu svoje povedené věci, jsou mile překvapeni. Líbí se jim to. Důležité je jim dát nějaké informace. Někdo to přijme bez problémů, jiný má svojí hlavu a názor prostě nezmění. Mně se líbí, že lidi dokážu svým dílem a jednáním překvapit. Třeba v tramvaji na mě koukají jako na potetovaného sígra, ale když je pak pustím sednout, tak roztají a řeknou mi, že to vůbec nečekali. Tímhle způsobem se snažím lidem ukazovat, že by neměli soudit podle vizáže.
Jak bys nazval styl, kterým tetuješ?
Asi bych to definoval jako volnou kresbu. Ze všech těch věcí a nápadů, se kterýma za mnou lidi přijdou, vznikají skicy, které se pak formují do finálního obrázku.
Máš nějaké hranice, za které při tetování nejdeš?
Jasně, určitě to jsou rasistický motivy a věci, který mi nepřijdou dobrý. Snažím se těm lidem doporučit podle mého názoru nejlepší variantu, abychom se dostali k něčemu, co je přijatelné pro obě strany. Lidi musí hlavně naslouchat.
Je nějaké místo, které by sis nenechal v životě potetovat?
Ano, jsou to intimní partie.
A obličej?
K obličeji jsem zatím nedošel. A myslím si, že ani nedojdu. Přijde mi, že to člověku hodně změní charakter. Je to pro mě docela hranice. Uvidím, jestli k tomu někdy dospěju.
Proč ses do projektu zapojil? Co tě na něm zaujalo?
Je to pro mě zajímavá výzva. Tenhle projekt pro mě představuje něco nového. Dává mi prostor ukázat svojí práci na něčem konkrétním a pro mě netradičním.
Názor odborníka:
PhDr. Alena Kajanová Ph.D, členka Masarykovy české sociologické společnosti (sekce sociální patologie), současné odborné zaměření: sociální exkluze, subkultury, marginalizované skupiny
„Tetování bylo v západní kultuře v minulosti spojováno s delikventními subkulturami, proto je dosud opředeno řadou mýtů, ačkoli jeho obliba stoupá a objevuje se napříč sociální strukturou. Tím jak se tetování objevuje v médiích na tělech sportovců, umělců a jiných celebrit, stává se módním prvkem. O tom svědčí i skutečnost, že v různých obdobích jsou moderní různé styly tetování, či dokonce konkrétní motivy. Kromě estetické funkce však existují i další motivace pro tento druh zdobení těla. Ze společenského hlediska se může jednat o vyjádření příslušnosti, či sympatií k určité skupině (subkultuře). Z individuálního pohledu se jedná o více či méně vědomý akt sebevyjádření a sebeprezentace. Motiv je nositelem určitého symbolu, který má pro jedince i okolí svůj význam a stává se tak jakousi formou neverbální komunikace. Prastarým motivem pro tetování (i jiné způsoby zdobení těla) byly různé druhy rituálů. Ačkoli tato funkce je v moderní společnosti zastíněna funkcí estetickou, zcela nevymizela. Jedinci se pro tetování rozhodují obvykle v různých specifických obdobích svého života, například když překonají krizi. To představuje vlastně jakousi podobu přechodového rituálu. Tetování není jen způsob zdobení těla. Jedná se o střet individuálního a kolektivního. Jakkoli je osobní, vždy vyvolá reakci okolí.“
O překonávání sebe a stírání předsudků vypráví i netradiční kampaň „I v drsňákovi probudí jemnost“ společnosti Milka. Dany a dalších osm osobností se zapojili do projektu s cílem otevřít diskuzi o odlišně vnímaném způsobu života. Každý z nich navrhl design Milka termohrnečku tak, aby reprezentoval sebe a svůj pohled na danou komunitu. Vlastní design si mohou vytvořit všichni ti, kdo se zapojí do soutěže na Facebookových stránkách (facebook.com/Milka.cz.sk.) a na stránkách www.troufnisinajemnost.cz.
Můžete si zde stáhnout a vytisknout i design všech devíti „drsňáků“ a pokusit se získat co nejvíce likes a vyhrát čokoládu na celý rok zdarma.
