TEREZA SPÁČILOVÁ: Film Interstellar představuje Nolana v novém, je rodinnější, ale pořád geniální
V Londýně si odbyla svou evropskou premiéru očekávaná novinka Christophera Nolana Interstellar. Do českých kin vstupuje první týden v listopadu, Reflex jako jediné tuzemské médium přináší hodnocení s předstihem a přímo z místa.
Nejprve si shrňme fakta. Interstellar natočil Christopher Nolan, filmař, o němž už se nemluví jinak než jako o vizionáři a géniovi a jehož dosavadní filmy (včetně slavných batmanovských variací) vydělaly jen ve Spojených státech přes půldruhé miliardy dolarů. Ačkoli není z levného kraje — Interstellar jej vyšel na sto šedesát miliónů dolarů –, producenti se o něj perou. Interstellar dokonce smířil dva kohouty na smetišti, odvěkým rivalům, studiím Paramount a Warner Bros., totiž nezbylo než složit zbraně a vstoupit do projektu naráz. Fakt, jenž mluví za vše.
Příznačná je i podoba kampaně, která uvedení scifi londýnského perfekcionisty předcházela. Nolan v ní totiž víc než kdykoli dřív demonstroval, že neumí pouze progresívně tvořit, ale také obchodovat. V souvislosti s Interstellarem dokázal v lidech zažehnout očekávání, jež bylo tím silnější, oč méně o něm mluvil, zároveň však nešetřil superlativy na vlastní adresu: v podstatě prý máme čekat opus magnum, „něco, co přede mnou ještě nikdo nedokázal“, tvrdil.
Načež nadešel čas premiéry. Distributoři obdrželi (údajně přímo Nolanem iniciované) oběžníky s přesnými pokyny, kdy se smí co pustit do éteru, a především pak přísné embargo na recenze. Ne že by šlo o něco mimořádného, embarga se stala metlou internetového věku, to od Nolana ovšem všichni respektovali. Dokonce i za oceánem, a to už je co říct!
Proč to všechno zmiňuji? Například proto, že dostát příslibu něčeho tak nezpochybnitelně velkolepého není v lidských (ani Nolanových) silách. Že tváří v tvář výsledku, jemuž předchází očekávání podobných rozměrů, nemůžeme zůstat nezklamáni — což ostatně potvrdily i první kritické recenze, v nichž se právě o zklamání hovořilo nejčastěji.
Rodinná scifi
Na Interstellaru se diváci nikdy neshodnou. Je totiž z podobného těsta jako Počátek, a o něm se přou dodnes. Klíčem k jeho uchopení budiž (pro mnohé možná překvapivý) výrok kultovního tvůrce na téma rodinná zábava a scifi coby kategorií, jež se nemusejí nutně vylučovat. Jako by si jím připravoval půdu pro svůj aktuální titul: Interstellar je totiž po divácké stránce nejvstřícnější snímek, jaký stvořil. Ano, i při těch (zcela nerodinných) 169 minutách, které trvá, a s motivy, jako jsou červí díry nebo relativita — základní emoci Interstellaru lze pochopit a přijmout, i když jste se ve fyzice zasekli už někde u Archimédova zákona. Jakkoli se tu s odbornými pojmy pracuje a jakkoli jsou pro děj důležité (ne náhodou se na realizaci podílel i přední teoretický fyzik Kip Thorne), Nolanovi jde jednoznačně o víc a to zjištění je velmi úlevné a obohacující.
V Interstellaru tak například objevujeme vesmír spolu s hrdiny, a nikoli až po nich. Jakmile se Nolan ocitá ve vzduchu, inscenuje s důrazem na realistický detail — procedurálně, ba téměř dokumentárně, tak, abychom se mohli radovat či bát tak říkajíc v přímém přenosu. Namísto frustrace, že klopýtáme o krok za nimi, tak zažíváme euforický pocit dobyvatelů. Parťákem nám navíc není hrdina, tedy neohrožený rek bez závazků, ale (neohrožený) otec od dvou dětí — a odleťte, když víte, že už se k nim nemusíte vrátit.
Právě dilema, jež režisérův bratr scenárista napsal pro postavu Coopera (nepřekonatelně tvárný Matthew McConaughey), vyděluje Nolanův film ze škatulky „další scifi“. Nikoli však na úkor žánru jako takového — emocím a rozumu tu patří stejný prostor. Zkrátka tak nepřijdou ani ti, kdo se těšili spíše na typické nolanovské kejkle s časoprostorem. Zachránit lidstvo přidušené apokalyptickým prachem lze, jak záhy pochopíme, pouze tak, že pro ně nalezneme azyl mimo naši Galaxii. „Lidský druh na Zemi vznikl, ale není mu tam souzeno zemřít,“ prorokuje ústřední vědec v podání Michaela Caina; uvozuje tak stěžejní vesmírné dvě hodiny filmu.
Kubrick by měl radost
Čímž se obloukem dostáváme k třetí nepřehlédnutelné devíze Interstellaru: fotogeničnosti, která umí být až nadpozemská. Dvorní kameraman Wally Pfister dal Nolanovi košem, když se sám vrhl na realizaci (na jaře měla premiéru jeho scifi Transcendence). Specifický vizuální jazyk režiséra, jenž nade vše miluje filmový pás a „velké, opravdu velké plátno“, tak dostal potřebný nový impuls.
Jestliže Matthew McConaughey zařídil Nolanově tvorbě emoci, holandský mág Hoyte van Hoytema (Ona, Fighter) ji současně polidštil i zbožštil. Oč majestátněji se klene vesmír s kubrickovsky roztančenými planetami (ale i obyčejné, po IMAXové „sedmdesátce“ žíznící kukuřičné lány), o to pragmatičtěji je snímáno vše, co stvořil člověk. V Interstellaru nemá místo přešlechtěný design ani nablýskané hitech plochy — samolibé ego hollywoodských designérů pro tentokrát slouží filmu, nikoli jen samo sobě.
Když roboti, tak hranoly prosté humanizujících prvků, když vesmírná loď, tak Ranger, účelný prostředek, jenž své přezdívce nezůstal nic dlužný. I hibernace à la van Hoytema má daleko k obligátní „sexy“ proceduře — působí vlastně docela hnusně. Jak osvěžující. A jak krásné, paradoxně.
Nezpochybnitelnou dokonalost interstellarovské formy potom završuje hudba Hanse Zimmera. Nolan ji věrnému druhovi zadal bez scénáře, dokonce mu prý ani neprozradil, jaký žánr od něj očekává. A tak Zimmer složil symfonii: svébytnou, umocňující obraz i strukturu díla vystavěného po vzoru hudebních opusů.
Nolan se netají inspirací Kubrickovou Vesmírnou odyseou, jež se neodráží pouze v motivech, ale nejvíc právě ve formě. Kakofonie zvuků a tónů, mnohdy spíš pocit než hudba v pravém smyslu slova, pravidelně vstupuje do kontrastu s vizuální složkou. Když se obraz rozmáchne, hudba civilně ševelí, když kamera dokumentuje, orchestr mocně duní. Načež se vše spojí v jeden dlouhý nekončící orgasmus smyslů. Až dohlédnete na vrchol vlny, která se nad vámi v jednu chvíli vztyčí, přesně pochopíte, o čem mluvím. Aneb důkaz, že na ohromování není třeba 3D (ale plátno, ideálně IMAXové, to zase ano).
Bylo by bláhové tvrdit, že Interstellar nemá chyby. Stejně jako zní směšně Nolanův postesk, že ty tři hodiny filmu „prostě nebylo kde zkrátit“. Úvod vystavěný jako symfonická ouvertura přetahuje, napjaté očekávání stihne vybudovat během pár chvil a pak už dlouho není co hrát. Obecně by se pak dalo říct, že tam, kde se Nolan vrací na zem, aby sledoval boj pozemšťanů s živly nebo vědců s budoucností, začne jinak funkční soukolí zadrhávat. Do třetice se Nolan snad až příliš nechává pohltit svou geniální konstrukcí: víme, že oblouky klenuté od obzoru k obzoru by mu šly, ale v Interstellaru ukázal i zcela novou, intimnější polohu. A ta slibuje víc.
Interstellar. Režie: Christopher Nolan. V kinech včetně IMAXu od 6. 11.
