Nejsme nová vlna, vzkazují z Varů mladé české talenty
Slibná generace nebo přímo nová vlna, jak nazval talenty z FAMU Karel Och, umělecký ředitel karlovarské přehlídky. Třem na ní běží filmy. „S termíny jako nová vlna bych byl opatrný. Určitou novou energii, respektive snahu dělat filmy jinak, než jak velí komerční proud kinematografie, ale v naší generaci opravdu cítím,” říká za všechny Jan Těšitel, autor soutěžícího Davida. Rovněž soutěžní Amerika Jana Foukala má premiéru dnes.
Uměli byste pojmenovat ještě další rysy, které vás spojují? Témata, žánry, podobný přístup k formě například?
Ondřej Hudeček (OH): Raději ne. Souznění vůbec nemusí znamenat, že točíme stejně o stejných věcech. Naopak, nové vlny často slučovaly těžké individuality. Jde spíš o to, že v krátkém časovém úseku vznikne hned několik dobrých filmů, jež přitáhnou pozornost k novému pohledu na tvorbu. Něco takového potřebujeme i my - vědět, co dělá ten druhý, vzájemně se inspirovat.
Jan Foukal (JF): V tomto smyslu bych taky nemluvil o generaci a jejích rysech. Je ale fakt, že si ještě pamatuju dobu bez mobilu a internetu, tedy bez přívalu neuvěřitelného množství dat a audiovizuálních vjemů, které nás určitě poznamenávají. Jestli to svádí k formálnosti? Nevím. Možná právě naopak hledám vnitřně nějakou kotvu. Obsah.
I od vašich vrstevníků slýchám, že jste vyrůstali pod vlivem vizuální kultury…
Jan Těšitel (JT): Jistě. Pamatuji ale živě i dobu, kdy se na katedře filmové vědy půjčovala VHS kazeta s Démanty noci jako velká vzácnost. Zobecnění typu “mladí filmaři jsou manýrysti” nemám rád.
OH: Může v tom hrát roli, že se změnilo technické zázemí. Napodobit „profesionalitu“ je dnes mnohem snazší. Vimeo je pak plné něčeho, co vypadá formálně dokonale, ale pod povrchem najdete prázdno. Pak může vznikat dojem, že naší generaci chybí téma, že jsme manýristi.
JF: Nazval bych to dětskou nápodobou. U ní většina z nás začínala, první „filmy“ nejsou přece nic jiného než snaha napodobit vzory. Kdo chce jít dál — a nutno říct, že teprve tam to začíná být zajímavé —, musí ovšem investovat taky něco ze sebe, najít si svou vlastní cestu. Takže jestli mám říct, že je naše generace v něčem specifická, tak právě v tom, že tenhle stín nápodoby musí překročit a vytvořit si autentický jazyk.
OH: Já osobně nevnímám formálnost jako něco negativního. V jistém slova smyslu se za formalistu považuju. Občas je pro mě totiž skutečně podstatnější ono „jak“ a „proč“ než „co“. Všechny příběhy jsou více méně archetypální. Například Furiant, film, který pouštím ve Varech, si proto s formou hraje hodně. Ale znamená to, že mu chybí obsah? Doufám, že ne. Závidím v tomto směru literatuře, kde se forma neboli styl konkrétního autora nahlíží jako kvalita, nikoli nadávka.
Také vás prý víc než předchůdce baví žánry.
JT: Rád se na žánrové filmy dívám. Pokud se však má český film vymanit z lokálnosti, jíž poslední dobou trpí, nesmí hledat inspiraci v hollywoodských trhácích, ale v kvalitní evropské tvorbě.
JF: Ono se nějak automaticky předpokládá, že žánry prodávají lépe než nespecifická dramata. A že tedy vlastně stačí nastudovat formu, natočit thriller a jste za vodou. Jenže já myslím, že je to paradoxně opačně. Lidi jsou filmy podle jednoznačných šablon přejedení, mnohem víc je zajímá původní, autorská tvorba.
JT: Víte, jak se polsky řekne zmatek? Český film. My máme „španělskou vesnici“, oni „český film“ — žánr, který je nejednoznačný, něco mezi komedií a dramatem.
Ještě se říká, že jste nekompromisní.
JT: Bohužel si myslím, že právě nekompromisnost v českém filmu chybí.
JF: Má Amerika je nekompromisně autorský film postavený od začátku do konce na kompromisu. Tím, že jsem se sám ocitl před kamerou, musel jsem spoléhat na úsudek kameramana, být otevřený jeho obrazovému postoji k vyprávění. Už to byl ode mě kompromis - stejně jakto fakt, že jsem točil pro HBO, tedy nadnárodní komerční televizi. Poskytla mi ovšem naprostou tvůrčí svobodu a skvělý servis pro "nezávislý" film. Přes všechny zmíněné “kompromisy” si tak za výsledkem stojím.
JT: Člověk si musí určit priority. V případě mého film David se například hodně bojovalo kolem scény, v níž herec v jednom kontinuálním záběru balancuje na jeřábu padesát metrů nad zemí. Věděl jsem, že to bude vrchol, jenž se divákovi vryje do paměti, proto jsem ji obhájil navzdory všem těžkostem.
OH: Celé je to otázka určité matematické kombinace. Poměru připravenosti a vlivu náhody, jež může nabídnout i zcela nečekaný, cenný pohled. Asi to chce stanovit si míru možného kompromisu - co ještě dovolit a co už ne, aby se film úplně nerozpadl.
JT: Já bych to shrnul asi tak, že všichni chceme dělat hlavně dobré filmy, že jo.
Co přesně to znamená?
JT: Dobře vyprávěné, s dobře hrajícími herci. S minimem momentů, za něž bych se sám před sebou styděl.
OH: Film, u něhož si řeknu aspoň v pár sekundách řeknu: tady se vidím, tohle jsem já.
JF: Já se chci se svým filmem hlavně cítit fajn. Jako ty rybičky tamhle v akvárku — aby to byl trochu úsměv a aby se moc nerušil.
Čím prorazili:
Jan Těšitel(33) — David
Jan Foukal (36) — Amerika
Ondřej Hudeček (27) — Furiant
Kdo/co je ovlivnil(o):
Jan Těšitel — Filmový klub ČT2, Jiří Cieslar, katedra režie na FAMU
Jan Foukal — odpoledne strávená s televizí, katedra dokumentu na FAMU
Ondřej Hudeček — dokumenty ze zákulisí natáčení viděné v předškolním věku, první kamera od rodičů, dva roky strávené v Kanadě po vysoké škole
Co přejí své generaci:
všichni — Aby se o ní neříkalo, že nemá co říct.
Co přejí sobě:
Jan Těšitel — Film, u něhož se sám za sebe nestydím.
Jan Foukal — Film, se kterým mi bude dobře. Jako když otevřete okno. Čerstvej vzduch.
Ondřej Hudeček — Film, v němž se poznám.
